V hlenu se pak množily bakterie a způsobovaly vleklé záněty. Ivo bral spoustu léků, z některých mu slábly kosti, takže i při pouhém zakašlání mu praskala žebra.
Minulý čas je na místě. Teď sice Ivo bere také hromadu léků, ale z jiného důvodu. V říjnu minulého roku mu lékaři z pražské nemocnice v Motole transplantovali nové plíce. A protože, zjednodušeně řečeno, zákeřná nemoc sídlila právě v nich, cítí se nyní jako znovuzrozený.
Bál jsem se, zda se probudím
"Transplantaci jsem se dlouho vnitřně bránil. Bylo to něco, čemu jsem se chtěl vyhnout, protože jsem měl strach třeba z toho, že půjdu pod nůž, ale pak už se neprobudím," říká Ivo Dostál dnes, po víc než čtvrt roce po transplantaci. Podle vyšetření jeho tělo přijalo nový orgán výborně.
Bez transplantace neměl dobré vyhlídky. V posledním roce před operací byl v nemocnici častěji než doma. Položila ho série vážných infekcí. Do té doby sice míval s dýcháním potíže a musel inhalovat, ale žil relativně normálním životem. Ti, co ho neznali blíže, vůbec nemuseli poznat, s jak vážnou chorobou bojuje. Ovšem rapidní zhoršení nemoci jinak optimistického mladého muže téměř zlomilo.
"Všechny dny v nemocnici byly stereotypní a neviděl jsem žádnou naději na zlepšení. Pořád jsme jen inhaloval a cvičil, jedl a spal, na víc jsem ani neměl sílu," popisuje nejhorší chvíle, kdy přemýšlel, zda má takový život vůbec smysl.
Pomohl mu nemocniční psycholog a antidepresiva. Když se nastartovala psychika, zlepšil se i zdravotní stav. A právě v té chvíli lékaři pacientovi nabídli možnost transplantace, respektive po spoustě podrobných vyšetření zapsali Iva na čekací listinu. Se starými plícemi neměl před sebou více než rok života.
Od té chvíle musel být pořád ve střehu a na mobilu. A hlásit nemocnici, kdykoli odjel z Prahy. Čekalo se totiž na vhodného dárce. Při odebrání a následné transplantaci orgánů se musí postupovat rychle. Kdyby ve chvíli, kdy se najde vhodný orgán, pacient byl na návštěvě u maminky na severu Moravy, lékaři by pro něj museli vypravit vrtulník.
Takto dobrodružné to nakonec nebylo, do nemocnice jel sanitkou. Na čekací listině přitom Ivo strávil čtyři měsíce, průměrná doba je víc než osm měsíců. Čekací listina ovšem není pořadník, ačkoli název k této představě může svádět. Přednost dostávají vážněji nemocní a děti, nejdůležitější je však vhodnost dárce. Tím vhodným pro Iva údajně byla žena, ale bližší informace neví a ani nechce vědět.
Po deseti hodinách znova dýchá
Operace byla složitá - trvala deset hodin. Ivo měl totiž po všech prodělaných nemocech spoustu srůstů na plicích, které zákrok komplikovaly. "V ten den mi všechno vycházelo, takže jsem byl klidný. Byl jsem v rukou naprostých profesionálů, věřil jsem, že to dobře dopadne," říká.
Po transplantaci obecně přežívá asi 50 procent nemocných pět let a asi 30 procent deset let. Transplantovaný orgán je pro organismus v podstatě cizím tělesem, hrozí tedy, že ho odmítne. To se stávalo zejména v prvních letech, kdy se transplantace teprve rozbíhaly.
Nyní pacienti užívají takzvaná imunosupresiva, která reakci organismu tlumí. Tlumí samozřejmě celkovou imunitu, lidé po transplantaci proto musejí být opatrní například v období chřipkových epidemií.
"Snažím se žít normálním životem, žádná velká omezení nevnímám. Jasně, půlmaraton za pár týdnů nepoběžím, ale to jsem nemohl ani předtím," uzavírá Ivo Dostál.
