Tam jsem vyposlechla, jak sotva tříletý andílek využívá své čerstvě nabyté schopnosti mluvit. Navrhoval o rok staršímu kamarádovi, co všechno by mohli společně udělat jakémusi Lukášovi, jenž jim sebral vyhlédnutý klacek.
"Mohli bysme mu vypíchnout oko," uvažovalo nahlas neviňátko. "Nebo useknout pindíka." Nakonec se dohodli, že nejlepší bude najít si jiný, tlustější klacek, bouchnout s ním zločinného Lukáše do hlavy a pak mu šlápnout na břicho.
Posezení na dětském hřišti je velmi poučné. Na stáž by tam měli chodit například výrobci hraček. Asi by je překvapilo, že majitel klacku stojí v hierarchii dětského hřiště zásadně výš než třeba majitel koloběžky, dálkově ovládaného závoďáku, ale (překvapivě) i věrné nápodoby koltu či středověkého meče zakoupeného v hračkářství. Jeho postavení může ohrozit jenom majitel většího klacku.
Pravidelné stáže na dětském hřišti by ale ledacos osvětlily i těm, kdo se snaží přijít na kloub válkám a dalším konfliktům sužujícím svět. Za studium by jim určitě stála anatomie odplaty neboli revanše. Po několika letech u pískoviště si troufám definovat škálu tohoto fenoménu. Začíná mírným strkancem, který je ještě možno považovat za přiměřenou obranu: neboř mi můj pískový hrad.
Dítě, které ukončí odplatu za příkoří v tomto bodě, lze předběžně zařadit na seznam občanů, kterým může být v dospělosti vydán zbrojní pas.
Druhý stupeň už nese náznak agrese: Zbořils mi hrad, tady máš hrst písku do očí.
Psychologové tvrdí, že agresivní bývají děti, které se setkávají s agresí doma. Mohu doložit několik zaručených výjimek. Nejagresivnější chlapeček, kterého znám, je dítětem zcela neagresivního a mimořádně trpělivého páru psychologů. Přitom jen přijde mezi své vrstevníky, už si pohledem tipuje, koho by mohl prohlásit za nepřítele, a osnuje jeho násilné vypuzení.
Ve většině případů je však agrese skutečně formou odplaty. Někdy přiměřenou, jindy nepřiměřenou. Existují ale i zapeklité případy, kdy přiměřená odplata vzbudí nepřiměřenou reakci. Příklad: Dva malí bratři se v ponožkách kloužou na hladké ploše a kočkují se. Aby bylo víc legrace, podrážejí si nohy. Upadnutí dává totiž zábavě další rozměr. Je víceméně bezbolestné, protože spadnout z výše metru deseti na zadek nic neznamená, a přitom to líp klouže.
Všechno je v pořádku do chvíle, než mladší chlapeček jednou upadne trochu nešikovněji. Zřejmě si zapomněl pod sebou nohu a odneslo to koleno, což ho téměř rozplakalo. Na poslední chvíli si ale slzy rozmyslí a místo nich zvolí revanš. Strčí do staršího bratříčka, který mu před pádem nastavil překážku ze svého nártu. Sudí na hřišti by konstatoval stav jedna ku jedné.
Jenže ouha! Starší, asi čtyřletý bratříček seděl v okamžiku revanše na úzkém dřevěném zábradlí, a to bez držení. Po celkem mírném bratrově strkanci ztrácí rovnováhu a dělá nestylový kotoul vzad zakončený pádem na dlažbu a boulí na hlavě.
To, co nastává, se podobá výbuchu trinitrotoluenu. Exploze hněvu hrozí, že kluk bratra zabije. Dlažební kostku mu matka sice stačí z ruky vykroutit, ale třaskavá směs bolesti, leknutí a ponížení je přítomna ještě za půl hodiny. Argumenty k jejímu vyšumění vůbec nepřispívají. Chlapeček si od nepovolující tenze, která mu evidentně způsobuje duševní trýzeň, nedovede ulevit jinak než odvetou. Jiný ventil jeho přehuštěná duše nezná.
Člověku až zatrne, když si uvědomí, kolik přehuštěných duší po světě asi chodí! V dětství ještě moc škody nenadělají, ale co až vyrostou a místo klacku nebo dlažební kostky se chopí pistole či dokonce rakety?
Napadá mě, jestli by se agresivita nedala nějak léčit nebo aspoň usměrňovat. Třeba dietou nebo voperováním malého nouzového ventilku například do zátylku. Pod delšími vlasy by nemusel být ani vidět.
Ulevilo by se společnosti, ale i agresorům. Často to totiž bývají zgruntu hodní lidé. Pár jich znám. Kdyby to nepomohlo, možná by nakonec stačilo, kdyby prostě jenom svítili. Ovšemže i ve dne a po celý rok.
 Autorka RADKA KVAČKOVÁ vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz. |
