Při svém tažení za olympijským zlatem se Lukáš Krpálek pral s ostatními obry i za kamaráda a judistického kolegu Alexandra Jurečku, který loni tragicky zemřel při potápění v Itálii.
Tenistka Petra Kvitová se v nejkrušnějších okamžicích v Riu na pokraji vyčerpání vyhecovala, protože nehrála pouze za sebe jako obvykle, nýbrž za celou výpravu a za vlast.
Jiří Prskavec pádloval peřejemi za bronzem i kvůli tátovi, jemuž při hrách v Sydney „placka“ na kanálu smolně unikla.
České sportovce v Brazílii provází oprášené heslo Emila Zátopka: Když nemůžeš, tak přidej!
Pakliže člověk v životním zápase či závodě při dolování energie ze svého těla narazí na dno, ještě se nemusí úplně vzdát svých vzletných nadějí.
Novou šťávu může „vyrobit“ vzpomínka, s jejímž přispěním se povede překonat krizi.
Extra motivace dodává elán do tréninku i páru před startem.
Gymnastka Věra Čáslavská například ještě před odletem do Mexika v říjnu 1968 prohlásila: „Obětovala bych všechny své medaile za letošní vítězství. Naši lidé si ho zaslouží. Bojujeme i za ně.“
Tolik jí vadila tísnivá situace v Československu okupovaném na povel bolševiků z Kremlu.
Hokejisté na Světovém poháru 2004 si v kabině jako inspiraci vystavili fotku kouče Ivana Hlinky, jehož o měsíc dřív zabila dodávka řízená neukázněným šoférem.
Podobných dojemných případů by se jistě našlo mnohem víc.
Znamená to tedy, že by sportovci měli neustále pátrat po nějakém silném zážitku, o který se opřou, když jim bude ouvej?
Dobrý partner, špatný pán
Sportovní psycholog Michal Šafář z Univerzity Palackého v Olomouci varuje: „Motivace navíc je ošidná, dobrý partner a špatný pán.“
Nedá se do hlav šroubovat násilně, musí přijít tak nějak sama, přirozeně.
„Aby fungovala nejlépe, musí nasednout na nějakou silnou, autentickou emoci, co máte v sobě,“ vysvětluje Šafář. „Účinnější bývá u pozitivní vazby, jejímž základem je láska, přátelství, sounáležitost. U Lukáše Krpálka to byl hluboký vztah ke kamarádovi s podobnou touhou.“
Už sama účast na olympiádě sportovce vzpruží a nabudí. Tenistka Barbora Strýcová se díky ní pořádně opřela do zimní přípravy.
Kajakář Josef Dostál si při úterní plavbě za stříbrem na jezeře Rodriga de Freitase zevnitř rozkousal tváře až do krve.
Někdy poslouží k naostření mysli a vyburcování k síle prolomit fyzické dno i zlost, vztek, touha po pomstě za dřívější (třeba neférové) porážky.
„Tahle varianta může být také účinná, ale spíše krátkodobě,“ tvrdí Šafář. „Z dlouhodobého hlediska je lidsky i sportovně spíše destruktivní.“
Hokejovou reprezentaci kolem Holíků a Nedomanského na přelomu 60. a 70. let hnala nenávist proti Sovětům.
Hráč se mnohdy chce předvést v utkání, v němž soupeře vede bývalý trenér, pod kterým například vypadl ze sestavy. I křivda je mocná čarodějka.
Pokusy mohou ublížit
Šafář však radí nepoddávat se negativním pocitům příliš často. A vypráví jeden neveselý příběh:
„Atlet se poté, co se s ním rozešla partnerka, se zvýšeným úsilím vrhl do tréninku. A že jí ukáže, jakou udělala chybu. Jeho výkonnost šla skutečně nahoru, nominoval se na mistrovství světa. Nicméně se slečnou to pochopitelně ani nehnulo, což jej následně zlomilo a více než na rok vyřadilo ze sportu.“
A tak se nevyplácí se zvláštní motivací přehnaně experimentovat. Je to jakýsi dar shůry. Nenajde-li ji sportovec bez námahy, musí si vystačit s běžnou žízní po úspěchu.
