Jak jste si užila další nový moderní areál v arabském Al Ainu?
Bylo to fajn. Stabilní počasí, vymetená obloha, deset hodin slunečního svitu po celých 28 dnů pobytu, to vás nemůže psychicky nenabít. I když v okolí není nic jiného, takže jsme to možná s tréninkem i trochu přehnali. Přijela jsem hodně stahaná, ruce zničené. Ale oklepala jsem se, teď ještě přestát tohle tvrdý jaro. I když já bych tomu ani neříkala jaro.
Překvapil vás něčím areál uprostřed arabské pouště?
Docela jo. A příjemně. Nebyla jsem si jistá stravou, bála jsem se, jak to bude s kulturou oblékání a na některých záběrech vypadala voda poměrně nepříjemná - jenže nakonec bylo všechno na vysoké úrovni. Areál sice prvotně nebyl stavěný pro vodní slalom, ale pro rafting, takže v něm jsou betonové a kamenné překážky a ne plastové, na jaké jsme zvyklí, což je vůči lodím míň šetrné, ale zase nás to něco naučilo.
Vodu prý místní tahali 150 kilometrů z moře a ještě ji odsolovali. Jak se vám na ní jezdilo?
V prvních dnech mi připadala malinko nahořklá, hodně tvrdá a odmašťovala, ale ke konci už jsme to vůbec nevnímali. Třeba se slanou vodou na olympiádě v Aténách se nedá srovnat, tam to skutečně pálilo v očích.
Z tepla jste se vrátila do přetrvávající české zimy. Jak snášíte tu změnu?
V Emirátech jsme opravdu do poslední minuty trénovali, takže jsem se vrátila zoufale odrovnaná. Po návratu - a nebylo to jen zimou - mě strašlivě bolely klouby, úpony, svaly. Zkusila jsem jeden den jezdit, ale jelikož jsem skoro neutáhla pádlo, říkala jsem si: Takhle ne. Slalomový trénink jsem absolvovala až týden po příletu, dřív to tělo nedovolilo.
A pak jste si pořídila fotku s rampouchy na helmě. To není úplně obvyklé.
Je to relativně velmi ojedinělé. Občas jezdíme, když je lehce pod nulou a nevypadá to tak hrozivě. Ta fotka vznikla v pondělí a za všechno může asi vítr. Každá kapka vody na člověku zamrzala, ruce trpěly, bylo to trochu za hranou. Mokrý obličej, na který fouká ledový vítr, taky není nic příjemného.
Není lepší pár dnů tréninku vynechat?
Když mně to nedá, abych se neudržovala. Delší pauzy mi nesvědčí, ztrácím cit pro vodu a vyježděnost, do které se pak těžko vracím.
Mistrovství světa se letos v září uskuteční v Praze-Troji. Jak moc velkou motivací pro vás je?
Všichni se mě ptají: Chceš si zazávodit doma na šampionátu, že? Samozřejmě, že bych chtěla, ale to nebyla převažující okolnost, kvůli které jsem se rozhodla pokračovat. A zatím to se mnou ani nic nedělá, nejdřív se musím na šampionát kvalifikovat.
A jak složité bylo rozhodování pokračovat v kariéře?
Letos ani ne. Loňská sezona mě hodně povzbudila, po třech neúspěšných letech jsem měla pocit, že jsem zase konkurenceschopná, vnitřně jsem měla z ježdění dobrý pocit a užívala jsem ti to. Dotazy na konec nemají úplně smysl. Situace se nemění: dokud to neoznámím oficiálně, pokračuju.
