Mělo to být "tutové" slovenské zlato. Vždyť ta slovenská dvojčata suverénně vládnou deblkánoím desetiletí. Jenže křišťálově průzračná voda v londýnském kanálu jim čtvrté olympijské zlato odplavila. Do britských rukou.
Dvě posádky vyslala domácí reprezentace na start kategorie deblkánoí - a získala dvě medaile. Zlatou a stříbrnou. No kdo by neslavil?
Dvojice Tim Baillie a Etienne Stott předvedla ve finále famózní jízdu. Ve srovnání se semifinále se v korytu divoké řeky zlepšili o čtyři vteřiny. V cíli jásali, zatínali pěsti, křičeli nadšením. Jedna posádka za druhou se řadila za ně. Euforie domácích fanoušků se stupňovala.
Ale pak hlediště ztichlo. Na trať se vydali Hochschornerové. Favorité z největších, trojnásobní olympijští šampioni. Suveréni. Ale něco v jejich olympijské finálové jízdě neklaplo. Šťouch Pavla na pozici háčku na brance číslo šestnáct jim k času přidal dvě vteřiny, drobná zaváhání zpomalila loď. Výsledek?
Frenetický britský jekot. Slovenská dvojčata přijela do cíle "až" s druhým nejlepším časem. Zklamaně položila pádla na loď a proudem nechala svou deblkánoi unést do stínu pod jeden z mostů u kanálu. Tam Hochschornerovi utírali slzy, zatímco na startu čekala další britská posádka.
A - jak se ukázalo později - David Florence a Richard Hounslow se stali jejich dalšími přemožiteli. Na Lee Valley vytryskl gejzír britské vodácké radosti.
Trenéři, zlatí medailisté i čerství držitelé stříbra, všichni naskákali do vody. Jásali, křičeli, co to šlo, objímali se. A jak jim chutnala ta koupel! Tolik toho pro ni udělali. Baillie se Stottem se dokonce kvůli olympiádě přestěhovali k olympijskému kanálu, denně dřeli na vodě několik hodin. "Takový malý domeček jsme tady měli, ale už je čas vrátit se domů. Každý do vlastního," smál se Stott.
I na pódiu, s medailí na krku, skákal radostí, hlasitě zpíval hymnu. Se sborového "God save the Queen" v podání dvanácti tisícovek fanoušků mrazilo v zádech.
Jen dva muži stáli v té chvíli s pohledem zabořeným do země, Pavol a Peter Hochschornerovi na svých čtvrtých hrách zlato nezískali. Bronz jim byl málo, zasmušilejší medailisty snad londýnská olympiáda nepřinesla.
"Nepředvedli jsme jízdu, se kterou bychom byli spokojeni," vyprávěl zadák Peter. Háček Pavol klopil oči, to on se vestou dotkl jedné z branek. "Bude mě to strašit dva roky," pronesl.
"Ale vždyť oni jsou nejlepší v historii! Jsem nadšený, že jsme vyhráli, ale když jsem je tam zahlédl zničené, bylo mi jich líto. Zasloužili by si to," utěšoval je na dálku Baillie. "Pořád jsou pro nás vzory," přidal se stříbrný Florence.
Jen Hounslow si dovolil vtípek: "Mají tři olympijská zlata, už byl čas pro někoho jiného, ne?" smál se.
Hochschornery nerozesmál. Originální sýrová deblkánoe, kterou jim připravil šéfkuchař ve Slovenském domě na oslavu medailového úspěchu jako překvapení, sice v jejich obličejích na vteřinu vyloudila náznak úsměvu, ale... Proč se pořád nemohli zbavit dojmu, že ta jejich oslava měla být zlatá?
