I když betonový půlkruhový bunkr pod jizerskohorskou rozhlednou Štěpánkou vypadá zvenčí docela mohutně, místa uvnitř je tak málo, že je těžké si představit, jak tam mohlo žít a bojovat sedm lidí.
Na prohlídku „řopíku“, jak se říká malým betonovým pevnůstkám v českoněmeckém pohraničí, zved důchodce Jiří Dušek z Jablonce nad Nisou.
Když nechal vysokohorské turistiky, vrátil se do Jizerek, a propadl kouzlu pohraničního opevnění. Řopík pod Štěpánkou je mezi pěti bunkry, o které se stará, a které si pronajal. Za pronájem řopíku pod Štěpánkou platí Dušek tisíc korun ročně.
„Mám v tom ale i možnost sbírat dříví a chodit po pozemku. Les totiž patří soukromníkovi. Od správy krkonošského parku, která vlastní ostatní bunkry, je mám zhruba o 300 korun levněji,“ říká Dušek.
Po sedmi letech práce a shánění ho vrátil do podoby ze září roku 1938. „Vlastně se tu nikdy nebojovalo, protože po Mnichově v září 1938 dostali vojáci rozkaz stanoviště vyklidit. Pravdou ale je, že tu trávili na podzim 1938 několik týdnů v pohotovosti. To už je na slušnou ponorku, navíc byli pořád v napětí, kdy vypukne boj a odkud přijde nepřítel,“ vypráví Dušek.
Komůrky spojené úzkou chodbičkou
Vnitřek pevnůstky připomíná brýle - dvě malé komůrky jsou spojené úzkou chodbičkou. První komůrka je zařízená stejně jako v době, kdy sloužila svému účelu.
Malý stolek, nad ním průzor a do něj kouká hlaveň lehkého kulometu, zavěšeného na popruzích, aby se s ním dalo otáčet, samozřejmě jen v úhlu, který malé okno dovolí. U něj se tísnili střelec, navigátor a plnič kulometu. „Zas tak lehký ale nebyl, měl devět kilo, takže kdyby se postavil na stůl, pěkně by skákal,“ poznamenává Dušek. Kulomet ZB vzor 26 není původní, je to zbraň vyrobená v roce 1930 pro vývoz do Jugoslávie.
„Střelec prakticky nic neviděl, takže si musel nakreslit, kam má střílet. V liště si udělal zářezy a podle nich pak pouštěl palbu. Průzor je malý, navíc se tu nesmělo svítit kvůli vyzrazení. Navigoval ho velitel pomocí periskopu. Když se měnil směr palby, poklepal mu na rameno. Uvnitř byl totiž takový rachot, že by povel neslyšel,“ vysvětluje Dušek.
Za námi na stěně visí popruhy s čutorou a brašnami velké polní. V nich měli vojáci všechno potřebné v maximálně úsporné verzi. Vybavení je původní.
Plná polní vážila dvacet kilogramů
„V malé polní nosili vojáci lahev na vodu, meltu, suchary, pytlíček s břitvou, strojkem na holení, štětkou, kartáčkem na zuby, mýdlem a tohle je solnička,“ ukazuje náš průvodce na malou kulatou dřevěnou dózičku, která vypadá spíš jako na prstýnky.
Plná polní měla 20 kilogramů, zbraň čtyři, k tomu ještě vojáci měli u pasu bodák, lopatku a helmu. „To všechno nesli na sobě a ještě museli jít nebo běžet, hloubit zákopy a bojovat. Takže žádná legrace to nebyla,“ konstatuje Dušek.
Pod věšáky s „polními“ byly v původním řopíku ještě naskládané bedny s náboji. „Těch bylo deset. Tenhle kulomet byl bumbrlíček. Zhltal dvě stě ran za minutu. Aby ho mohli rychle krmit, vymysleli i speciální plničku, do ní se najednou vešly čtyři pásky s dvaceti náboji,“ říká Dušek.
Kromě toho, že byl v minikomůrce hluk, se tam strašlivě prášilo. Větrání měl na starosti další z posádky. Ve spojovací chodbičce točil ventilátorem, který vydával kvílivý zvuk, jako když loď zabloudí v mlze. Musel točit hodně rychle, jinak by se osazenstvo udusilo. A ještě hlídal okénkem vstup do bunkru.
Druhá místnůstka zatím připomíná spíš skladiště. „Bude ale vypadat podobně jako ta první. Do 25. dubna, kdy oficiálně otevíráme sezonu, bude zařízená. Dotáhnu sem i svoji největší raritu - originál čističku na kulomet,“ slibuje Dušek.
Zařízením navíc jsou malá kulatá kamínka - bubínek. „Ten tu nebyl. Bunkr sloužil jen, když nebyl sníh -tedy na jaře, v létě a na podzim. Vevnitř je stálá teplota čtyři až pět stupňů, a díky kamínkům tu můžu přespávat. Mám tady složené i americké lehátko. Výhodou je, že když se vzbudím, můžu zatopit přímo z postele,“ směje se Dušek.
Bunkry mi zpestřily důchod, říká Dušek
Když se k řopíku před sedmi lety dostal, byl prázdný. „Zbyly tu jen střílny a konzoly na ventilátory. Zařízení jsem sehnal od známých, na Aukru, nebo pokupoval od lidí, kteří tu o kus dál také upravovali řopík. Protože to ale bylo za totality a narazili na spoustu problémů, tak toho nechali,“ líčí Dušek. Většinu věcí dělal sám, pomohl mu i syn.
„Museli jsme vyvézt nepořádek, co byl uvnitř, pokácet stromy a upravit terén v okolí. Vlastně jsem si tím zpestřil důchod. Je to lepší, než sedět na přehradě a krmit kačeny,“ konstatuje devětašedesátiletý Dušek.
Vojáci museli nakonec po Mnichovské dohodě pevnůstku opustit bez boje 1. října 1938. „Nechtěli, vzbouřili se, tak je museli odsud vyhnat. Vzali veškeré vybavení. Podle dohody mohli do osmi dnů vystěhovat majetek, který ještě v objektu zbyl. A to také udělali, navíc ze vzteku podpálili i výdřevu. Ta nevyhořela úplně, ale bunkr žárem popraskal, takže Němcům byl na nic,“ dodal Dušek.
