Když v lednu 1995 začínal architekt Jiří Suchomel jako děkan nové Fakulty architektury v Liberci s jednou sekretářkou bez žáků a pedagogů, nenapadlo ho, že za dvacet let tu bude škola se třemi studijními programy, sedmi katedrami, téměř třemi stovkami žáků a pětistovkou absolventů.
„Architektura v Liberci? To nemá šanci,“ prorokovali tehdy pochybovači. Přežila a stále košatí. „Chtěl jsem, aby vniklo něco životaschopného a v lednu 1995 k tomu bylo hodně daleko,“ vzpomíná Suchomel.
Trvalo ještě šest let než mohl konstatovat: Fakulta existuje. Jeden studijní program, šest kateder, odpovídající skladbu výuky a všechny potřebné prostory k ní.
„Byl to nezpochybnitelný útvar, i když kritici z venku to mohli vidět jinak. Byl jsem si toho vědom a snažil jsem se, aby fakulta vysílala ven obraz usazené instituce,“ říká Suchomel.
Začátky byly těžké. Na rozjezd školy měl necelé tři měsíce. „Prorektor tehdy ještě Vysoké školy strojní a textilní Vojtěch Konopa obešel kdekoho. Řada lidí ho ale odmítla s tvrzením, že se to v Liberci nepodaří dát dohromady,“ říká Suchomel.
Pomohli kolegové z ČVÚT i z Brna
Odmítli i jeho kolegové z architektonické kanceláře SIAL. Přesto v březnu skutečně fakulta začala - s dvaceti vyučujícími a pěti studenty.
„Byli jsme rádi i za těch pět lidí, kteří k nám uprostřed akademického roku přišli z jiných škol. To byl úspěch a od nich velká odvaha. Bez nich bychom nenastartovali. Tehdy pomohli kolegové z ČVÚT a z techniky z Brna,“ vysvětluje Suchomel.
„Starší studenti se stali v budoucnu pro mladší oporou. Pokud spolu všichni studenti sdílejí jeden velký ateliér, mladší mohou pozorovat ty starší a učit se od nich.“
Mezi vyučujícími byla slavná jména - Karel Hubáček, Stanislav Zippe či Tomáš Bitnar, který kvůli tomu dokonce přesídlil na rok z Ameriky, ubytoval se s rodinou v Praze a do Liberce jezdil.
Heslem školy bylo a je - malá, otevřená, dynamická. Dnes má 277 studentů na oborech Architektura a urbanismus, Výtvarná umění a Design.
Udržet školu stále malou je problém
„Zpočátku se zdálo, že malá bude to nejsnazší a že ta druhá dvě hesla budou výzvou. Dnes je problém udržet školu malou. Na architektuře mě to příliš netěší. Malá velikost je základní kvalita, která umožňuje snadné kontakty mezi lidmi a aktivity snadnější právě v malém ansámblu,“ míní Suchomel.
Atmosféra, kdy žáci a učitelé diskutovali a mezi katedrou a lavicemi nebyla bariéra, byla pro libereckou školu typická.
„Vládlo tam svobodné prostředí s výborným vztahem učitel a žák, kde si spolužáci pomáhají, jak nejvíce dovedou,“ vzpomíná například na svá studia jeden z absolventů, dnes uznávaný propagátor architektury Adam Gebrian.
Vztahy mezi studenty se podle Suchomela za těch dvacet let změnily. „Dokonce bych řekl, že za socialismu jsme měli k sobě blíž, než mají oni teď. Roli tam hraje konkurence současná i budoucí, navíc jsou rozptylovaní celou řadou podnětů a možností. Cestují do zahraničí, během studia procházejí stážemi, takže kompaktnost kolektivu se vytrácí. Ale zůstávají malé skupinky a zaplaťpánbůh za ně,“ říká Suchomel.
Pojmem mezi architekty je i studio Mjölk
Za dvě desetiletí prošlo školou téměř pět stovek studentů a řada z nich si získala renomé. Třeba Eva Hendrychová, dnes Le Peutrec.
„Ta si na konci studia sedla k internetu a objevila inzerát architektonické kanceláře v Šanghaji. Napsala jim, že u nich chce pracovat, a oni ji přijali. Dnes je tam osm let. Udělala skvělou kariéru, má rodinu, žije v Nové Kaledonii a do Číny jezdí pracovat,“ popisuje Suchomel.
Další bývalí studenti Veronika Nebesářová a Petr Štefek se dostali k Normanu Fosterovi, což je gigantická architektonická kancelář v Londýně, která svého času měla až 1 500 zaměstnanců.
A pojmem mezi architekty je i liberecký ateliér Mjölk.
„Ti vykonali hrdinský skutek, když si po studiu založili firmu. Všem absolventům doporučuji, aby prošli kanceláří, kde za cizí peníze a riziko získají zkušenosti. Oni šli na to jinak. Počátky měli všelijaké, ale dnes už jsou braní vážně a fungují. Další z našich, Jiří Zhoř, pracuje v Brně, navrhuje hlavně interiéry obchodů, moc pěkné kavárny tam třeba dělá další absolvent Martin Hrdina,“ vypočítal Suchomel.
Fakulta architektury se podepsala i na podobě liberecké univerzity. Lidé z fakultní architektonické kanceláře, totiž „namalovali“ pavilony, které v kampusu na Husově třídě v posledních letech vyrostly.
Prvním z nich je šikmý válec Informačního centra a rektorátu školy, další třeba menza, nebo budova L Ústavu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace. Posledním je „Géčko“ s nápadným průchodem ke kopci Na Skřivánku a slavnostní aulou.
Budoucnost? Možná 3D tisk budov
„Na tom, co se tady postavilo, spolupracovali i studenti, i když gro práce odvedli pedagogové. S postupem času se z některých studentů stali učitelé, takže se na nich podílí coby architekti, například Jiří Janďourek,“ upřesňuje Suchomel.
A kam se fakulta ubírá? Podle svého zakladatele košatí do několika směrů. „Když budu mluvit za architekturu, něco klíčí,“ naznačuje Suchomel.
„Zatím jsme neprovozovali žádnou vědu a výzkum. Teď se k tomu schyluje. Jedno z témat je 3D tisk budov, výsledkem by měla být budova jako tištěný produkt metodou vrstvení. Funguje už 10 let, ale zatím se jí vyrábějí menší věci, prototypy a modely. My bychom chtěli vyvinout způsob, jak ji použít pro stavbu domů. Zatím je to ale na samém počátku,“ dodává Suchomel.
