Jako herečka nejste ve stálém angažmá, působíte na volné noze. V této profesi, jak občas říkají vaši kolegové, buď není do čeho píchnout, anebo se děje všechno naráz a práce je až nad hlavu. Jak to vnímáte vy?
Většina herců to tak opravdu má. Dnes je angažmá jen pro pár lidí, protože stálých souborů je v divadlech málo. Někdy se vůbec nezastavím, a pak jsou dny, kdy čekám na telefon. Je to jak na houpačce, ale zase máte možnost rozhodnout se, jakou práci vezmete. Určujete si, do čeho vložíte svůj čas a energii. V poslední době se mi vyplácí být v takovém nastavení, kdy si říkám „nějak to dopadne“.
Funguje to?
Zatím mi to vychází. Ale někdy nastanou i „hubená“ období. Na volné noze stačí, aby vám třeba onemocněl kolega. To se stalo i mně. Vypadl mi na dva měsíce spoluhráč a představení se nehrálo. Po takových zkušenostech, ale i po covidu, kdy bylo všechno zavřené, s tím už umím nakládat a dělat si finanční rezervy. Volná noha mě pořád nutí něčemu se učit, něco nového zkoušet. Třeba dabing, který jsem dřív nedělala. Opravdu totiž nikdy nevíte, co bude. Takže dny, kdy nezkouším a večer nehraju, dokážu vyplnit spoustou jiných činností, které jinak zanedbávám. Tak vznikly i moje dvě knížky.
Zmínila jste svoji strategii, že na lecco se vyplatí počkat. Co se v poslední době před vámi otevřelo?
Několik hezkých rolí. Například budu zkoušet v divadle Studio Dva a taky ke mně přišel zajímavý projekt z produkce České televize. Jedná se o šestidílnou sérii Adikts v režii Adama Sedláka. Je to o mladých lidech, a vypráví o zkratkách, které vedou do slepé uličky. Hraji tam maminku jedné z hlavních postav. Sice jsem měla jen několik natáčecích dnů, ale i tak je někdy náročné sladit termíny. Možnost obsadit vás totiž může zkomplikovat třeba fakt, že večer hrajete v divadle. Některé produkce to z mnoha důvodů bohužel ne vždy akceptují.
Když tedy večer máte závazek a hrajete, na jevištích kterých divadel vás můžeme vidět?
Pořád ještě v Divadle v Celetné. Pak ve zmíněném Studiu Dva. A také mám zájezdovku v produkci Pantheonu, která se hraje v Divadle Palace. Je to představení podle francouzské komedie Veselé Velikonoce v režii Miroslava Hanuše, v hlavní roli s Martinem Hofmannem. Vypadám tam jako disco koule. Všichni si to dost užíváme.
Covid byl velký zlom. Divadla se zavřela, natáčení se stopla, já byla bez prostředků, odkázaná sama na sebe a obě děti doma. Musela jsem fungovat.
Vraťme se k natáčení. Mluvila jste o seriálu Adikts, který zpracovává problémy mladých. Jste máma dvou dcer ve věku dvanáct a šestnáct let. Vzbuzuje ve vás například problém drog nějaké obavy v souvislosti s jejich dospíváním?
Bezpochyby. Ale na druhou stranu – my se s dcerami o všem hodně bavíme. Jsme si vzájemně blízko. Myslím si, že bych poznala, kdyby se něco dělo. Mají z mé strany dveře otevřené v tom ohledu, že jim říkám, že vše se dá vyřešit. Jen to musím vědět, abych jim mohla pomoct. Jak žijeme doma jen my tři holky, jsme na sebe hodně napojené.
Monika Zoubková
|
Nevěděla jsem, že už s manželem (divadelní režisér Michal Dočekal, pozn. red.) nejste spolu.
Jsme rozvedení a už mnoho let společně nežijeme. Vlastně jsem o tom doteď nikde moc nemluvila. Dcerám bylo tenkrát osm a dvanáct let. Krátce na to pak přišel covid. Tím se opravdu vyřešilo hodně věcí. Například nevznikaly rozhovory a nikdo se mě na nic neptal. A já o tom ani kvůli dcerám nikde mluvit nechtěla.
Jak vaše dcery takovou změnu přijaly?
Vlastně se jich to téměř nedotklo. Bývalý manžel byl vždy hodně pracovně mimo domov. Péče o ně byla v mých rukou. Díky tomu to pro ně nebyla žádná razantní změna. Zvládly jsme to.
Jak jste v tom ženském osamocení prožívaly covid?
S manželem jsme se rozešli a půl roku na to přišla pandemie. To byl velký zlom. Divadla se zavřela, natáčení se stopla, já byla bez prostředků, odkázaná sama na sebe a obě děti doma. Musela jsem fungovat. Víte, když se začnete topit a chcete přežít, musíte plavat. Pokud je vůle žít, jste zdravá, můžete v životě něco změnit. A já jsem měla silnou vůli to zvládnout, už kvůli dětem. Když to pak během covidu šlo, vozila jsem starým lidem nákupy, připravovala rétorický kurz, moderovala jsem v rádiu a taky jsem začala psát.
A jakým způsobem izolaci zvládaly dcery?
Mladší dcera byla ve druhé třídě, s tou to bylo snazší. Starší byla v sedmé, to už tak snadné nebylo. Ze školy je naprosto zahltili učením, chtěli jet dál podle osnov. Dcera to po čase přestala zvládat. Seděla u online výuky třeba šest hodin v kuse a pak ještě měla dělat úkoly. Začínala být letargická, ztrácela chuť a motivaci. Říkala mi, že se jí před očima všechno hýbe, že už to ani nedokáže přečíst. Tak jsem ji prostě odpojila. Teď už můžu přiznat, že jsem někdy do školy napsala, že nám padá wifi a učila jsem holky sama. Ta první vlna covidu byla ve všech ohledech nesmírně náročná. Máme psa, takže nám hodně pomáhaly vycházky.
Pro děti jste napsala už zmiňované dvě knihy. Kde se ve vás vzala chuť psát?
Už od malička jsme si společně s dcerami pořád něco vymýšlely. Kdykoli byla příležitost – při venčení psa, cestou ze školky, na kroužek… Pořád jsme si povídaly a doplňovaly si naše vzájemná vyprávění. Společně jsme utvářely příběhy, které začaly mít najednou kontinuitu. Říkala jsem si, že by byla škoda je nezachytit. Napsala jsem prvních dvacet stránek jen tak pro sebe a pro holky na památku. Pak jsem to asi na pět let odložila. Po čase jsem si uvědomila, jak moc mě psaní bavilo. Tak jsem si k tomu sedla a téma začala rozvíjet. Rukopis jsem poslala do Albatrosu. Povzbudilo mě, když mi zavolali, že se jim líbí. Knížka vyšla pod názvem Brok, Flek a strašidla. Tou dobou se mi začalo rozpadat manželství a psaní pro mě bylo jednou z forem ventilu.
Druhá knížka vznikla v už klidnějším období?
To jsem se zrovna rozváděla. Říkám si, že žádný poklid asi ani být nemůže. Ale kdykoli mám čas, pouštím se do psaní. Moc mě to baví a pomáhá.
O napsání knihy pro dospělé jste neuvažovala?
Mám v sobě pár námětů a občas si něco zapisuju. Ale je to úplně jiný způsob nastavení. Nevím, jestli se to kdy stane, ale byla bych za to ráda.
Psala jste si v některých obdobích života deník?
Tím moje psaní vlastně začalo. Deník, básně, scénář. Dokonce jsem uvažovala o Literární akademii Josefa Škvoreckého. Prošla jsem alespoň kurzem tvůrčího psaní. Chuť psát jsem měla vždycky. Ale nakonec zvítězilo divadlo.
Je na herecké profesi něco, co vás štve?
Určitě se něco najde. Nejmíň vděčné je, že vaše práce je závislá na spoustě dalších lidí a na jejich rozhodnutí. A ani moc nerozumím tomu, jak dnes funguje obsazování do různých projektů. Mnohdy se to ani rozklíčovat nedá.
Obsazuje se dnes i tak, že rozhodne například to, kdo má víc sledujících na Instagramu nebo dalších sociálních sítích?
I tak to asi může fungovat. Třeba ve chvíli, kdy se rozhoduje mezi dvěma adepty, tak číslo sledujících takovou váhu u některých projektů mít může. Takto je teď asi doba nastavená a člověk se s tím musí nějak srovnat. Ale mě ty sítě prostě nebaví. Představují pro mě nutnost – když je potřeba udělat propagaci mojí knížky nebo když chci pomoct nějakému představení, to se sem tam připomenu: Haló, jsem tady, umím tohle a tohle, takhle teď vypadám… Ale že by se sociální sítě někdy staly nedílnou součástí mého života, to asi nehrozí.
Když jsme u toho, co máte za sebou – jak moc vám vadí, že jste pořád pro spoustu lidí „ta doktorka Tereza Valšíková ze seriálu Ordinace v růžové zahradě“?
Nevadí mi to, spíš mě to trošku mrzí, protože jsem odehrála spoustu dalších rolí. S postavou Terezy si mě diváci stále spojují i proto, že seriál se často opakuje. Tím, že byla labilní, ufňukaná, neschopná, byla hodně zapamatovatelná. Byla to žena, které se nepovedlo nic pozitivního. Dost lidí pro ni nemělo pochopení.
Herci říkávají, že takové postavy se hrají lépe.
Je pravda, že máte co hrát. Já jsem se ji vždycky snažila vnitřně obhájit. Najít v ní nějaký světlý bod. Přála jsem si, aby scenáristé našli v mojí lince něco pozitivního, třeba, že je empatická nebo že aspoň dobře vaří. V jednu chvíli to vypadalo, že by mohla být dobrou matkou, ale dítě záhy zemřelo. Nakonec postava Terezy skončila ve vězení za neúmyslné zabití pacienta. Nedávno jsem se ptala Petra Štěpánka, který hrál mého otce, jestli se o mně alespoň občas zmíní. Říkal mi: „Mám tam tvoji fotku.“ Tak uvidíme, jestli Tereza ještě někdy dostane šanci na změnu.
V jednom rozhovoru jste o sobě řekla, že jste introvert. Cítíte se skutečně tak?
Ano. Málokdy se stane, že bych v těch horších chvílích někomu zavolala. Zpracuju si to sama. Není to ideální vlastnost, určitě by bylo lepší jít s věcmi ven, ale zároveň mi to moje založení nedovolí. Říkám si, že každý má své problémy a já je těmi svými nechci ještě víc zatěžovat. Ale chodím na terapii, kde to jednou za čas všechno pustím ven. Učím se nechat si pomoct.
Už vím, že všechno nemusí být podle toho, jakou představu o mně má okolí. Důležité je, jak se cítím já.
O introvertech se také tvrdí, že víc lidí pohromadě je dokáže rychle energeticky vyčerpat. Stává se vám, že jste po představení „vyšťavená“?
Něco takového spíš pociťuju ve chvíli, kdy mám být někde jenom sama za sebe. Třeba na akcích spojených s mou prací, kde je hodně cizích lidí. Jsou i chvíle, kdy si to dokážu užít, ale musím se na to nastavit, není mi to vlastní. Být viděn a připomínat se je ale v naší profesi nutnost. Jen mi to někdy bere sílu.
Co vám naopak energii dodává?
Spousta věcí. Procházka se psem, lekce jógy. Ale nejvíc moje dcery, to jsou moje stabilní nabíječky. Jsou středobodem mého života. Můj život a moje myšlení se jich dotýká ve všech ohledech. Tím, že jsem s nimi sama, plánuju hodně dopředu, takže i práci, kterou přijímám, zvažuju s ohledem na to, co to pro nás bude znamenat, jak moc třeba nebudu doma, co nám to přinese nebo změní. Nabíjí mě moje práce, divadlo, hraní a lidi, se kterými se potkávám a které mám ráda. Nejen ty z hereckého okruhu. Mám několik dlouholetých kamarádek, se kterými jsem před lety vedla spolek Košířská cibulačka. Ten se sice rozpadl, ale naše přátelství zůstalo. Nabíjí mě, když jsem ve společnosti lidí, kterým věřím a s nimiž se cítím bezpečně.
Vládne mezi herečkami řevnivost?
Nepociťuju to nebo takové nepotkávám. Už jsem ve věku, kdy vím, co umím, co mi jde, co mě baví. Dřív jsem hodně prožívala castingy a neúspěchy jsem brala příliš osobně. Dospěla jsem do stavu, kdy se netrápím, když něco nevyjde. S kamarádkami, které mám z hereckého prostředí, to cítíme podobně. Obsazování herců je totiž alchymie, do které zasahuje příliš mnoho lidí a do které herec stejně nevidí. Nejde totiž jen o talent, ale třeba jak si sednete s hereckým partnerem. Mnohdy je to otázka štěstí, náhody, momentálního naladění a taky sympatií. Pro mě je důležité vědět, že jsem udělala maximum. Věci, které mají přijít, přijdou.
Jaké další výhody má věk čtyřicet plus?
Nadhled a humor. Taky jsem v sobě našla určitou ležérnost a umím se zastavit, zpomalit. A myslím, že už mě jen tak něco nevyvede z míry. Dřív jsem se snažila plnit očekávání. Už vím, že všechno nemusí být podle toho, jakou představu o mně má moje okolí. Důležité je, jak se vidím a cítím já.
Co byste si chtěla, ať už na divadle nebo při natáčení ještě vyzkoušet?
Momentálně mám velkou touhu namluvit nějaké audioknihy, věnovat se rozhlasu. Na podzim bych ráda načetla svoji druhou dětskou knížku, která se jmenuje Putování za minísky. První už načtená je. Samozřejmě bych se moc ráda dostala k dalšímu natáčení. Poslední film, ve kterém hraju, nese pracovní název Věčný klid a bude mít premiéru letos na podzim. A mihnu se ve filmu Bratři. Filmová práce mě baví, protože se točí úplně jiným způsobem. Na filmu se oproti televizním rychloseriálům pracuje s daleko větší vážností. Při seriálovém natáčení spousta věcí projde, protože tam ve výsledku jde o jiné věci, než o to, aby to bylo perfektní. Na rozdíl od filmu, kde jde právě o detaily a o nějakou hlubší výpověď. Můj herecký sen by tak byl natočit nějaký další hezký film. A ne jeden.
