Herectví jste nikdy nestudoval, zato jste coby herec spolupracoval s významnými filmovými režiséry. Jak na ně vzpomínáte?
Vzpomínám na to samozřejmě moc rád a beru jako velký dar a štěstí, že jsem mohl točit s takovými režiséry jako jsou Petr Zelenka, David Ondříček, Marek Najbrt nebo Agnieszka Holland. I když se většinou jednalo o menší role, tak sledovat takové osobnosti při práci, byl velký zážitek. Taky se mi potvrdilo, že takhle úspěšní a schopní lidé jsou při osobním kontaktu velice přátelští a v podstatě úplně normální. No a když vás takový režisér pochválí, tak vám to samozřejmě dodá sebevědomí a chuť do další práce.
Na svém kontě máte momentálně i nový film, ve kterém jste ztvárnil hlavní roli.
Je to tak. Na konci listopadu padla poslední klapka. Jedná se o film Přišla v noci režisérů a scénáristů Tomáše Pavlíčka a Jana Vejnara. Je to černá komedie s prvky hororu. Myslím, že podobných filmů tu zatím moc nevzniklo a tvůrčí energie nás všech, kteří jsme se na vzniku podíleli, se odrazí na výsledku a film bude úspěšný a diváci se budou bavit. Natáčení bylo neskutečně zábavné a byla to čirá radost. Hlavní role jsou ve filmu v podstatě tři. Kromě mě to jsou ještě skvělé herečky Annette Nesvadbová a brněnská divadelní legenda Simona Peková. Ve vedlejších rolích se objeví taková jména jako Jan Vondráček, Vasil Fridrich, Vladimír Kratina, Denisa Barešová nebo Judit Bardos. Film by měl mít premiéru na podzim 2023.
Zahrál jste si i v diskutovaném snímku Hranice lásky, kam jste byl obsazen vlastně náhodou.
Neřekl bych úplně náhodou. Bylo to tak, že jeden herec dostal těsně před natáčením covid, tak režisér Tomasz Wiński oslovil mě. Do projektu jsem tedy nastoupil asi 14 dní před první klapkou. Nikomu samozřejmě nepřeji nic zlého, ale jsem moc rád, že to tak dopadlo a mohli jsme si tak užít světovou premiéru v hlavní soutěži na filmovém festivalu v Karlových Varech před vyprodaným sálem v hotelu Thermal.
Jak vy sám vnímáte téma polyamorie?
Jelikož svoboda je pro mě jednou z nejdůležitějších věcí v životě, tak pokud to někomu vyhovuje, tak s tím nemám nejmenší problém. Pro mě osobně to však určitě není a moc si takové soužití nedovedu reálně představit. Myslím, že je hrozně těžké takový vztah vybalancovat ke spokojenosti všech zúčastněných a vyžaduje to obrovskou dávku důvěry a vzájemného respektu. Každý člověk má právo na to být šťastný a pokud je to v polyamorii, tak je to v pořádku.
Jste součástí filmového plakátu k Hranicím lásky, který je minimálně stejně diskutovaný jako snímek sám. Jak jste si užil jeho focení?
Řekl bych, že nejtěžší to měla Hanka Vagnerová, která byla mezi námi polonahá sama žena. Tak jsme se snažili, aby hlavně ona neměla s ničím problém. Důležité bylo, že režisér Tomasz Wiński a fotograf Braňo Šimončík měli úplně jasnou představu, jak by to ve výsledku mělo vypadat a samotné focení plakátu tak zabralo necelou hodinu. Výsledek je podle mě skvělý a v rámci českých filmových plakátů hodně nadprůměrný.
Plakát filmu Hranice lásky (2022)
Máte vy sám své hranice, za které byste co se týká požadavků režiséra nikdy nezašel?
To samozřejmě záleží na projektu, na režisérovi, na scénáři. Nemám v sobě úplně definované jasné hranice, za které bych už nešel. Párkrát už jsem si zahrál i vraha. Někdo ty záporné postavy hrát musí. S čím bych ale určitě měl velký problém, je jakékoliv násilí nebo ublížení dětem.
Jak jste se vlastně k herectví dostal?
Byl jsem už na základní škole třídní šašek a rád jsem imitoval učitele, spolužáky a tak. Před kameru mě poprvé postavil můj starší bratr Jan, když začal točit své první krátké filmy. To mi bylo myslím tak třináct let. Už tenkrát jsem snil, že bych někdy hercem mohl být. Život mě pak vedl různými směry a herectví šlo trošku stranou. Pak mě začali obsazovat kamarádi z FAMU do různých studentských snímků a v roce 2015 si mě vybral Petr Zelenka do filmu Ztraceni v Mnichově. Tam jsem si pořádně uvědomil, že mě to vlastně hrozně baví a naplňuje a chtěl bych to dělat pořádně. A od té doby to dělám a moc si vážím toho, že i když jsem herectví nestudoval, tak si mě režiséři do svých projektů vybírají.
Měl jste někdy pocit, že vám studium herectví při výkonu této profese scházelo? Dal vám to někdy někdo najevo?
Po premiéře Ztraceni v Mnichově mi jedna herečka řekla, že na to, že jsem neherec a v podstatě beru hercům práci, tak to nebylo tak špatný. Já se vůbec nechci s nikým srovnávat a chovám k ostatním hercům naprostý respekt. Myslím také, že je velký rozdíl v divadelním a filmovém herectví. Ve filmovém jde především o nějakou autenticitu před kamerou a to doufám celkem umím a ve svém herectví jsem po všech těch projektech udělal nějaký progres. V současné době už pojmy herec neherec vůbec neřeším a říkám si, že by mě asi režiséři neobsazovali, kdybych v tom nebyl alespoň trošku dobrý.
Na čele máte jizvu, jak jste k ní přišel?
Mám na čele asi padesát stehů no. Je to vzpomínka na divoké mládí, kdy jsme se s kamarády docela ošklivě vybourali v autě. Byl tam i nějaký alkohol a i když jsem, myslím, hodně tolerantní člověk, tak i sebemenší hladinu alkoholu při řízení naprosto odsuzuji. Naštěstí jsme tenkrát všichni přežili a beru to dodnes jako velké ponaučení a samozřejmě jsem si od té doby taky začal mnohem víc vážit života.
Bál jste se někdy o svůj život? Jak vnímáte blízkost válečného konfliktu?
Než se mi narodila první dcera, tak jsem se moc ničeho nebál a žil jsem dost volnomyšlenkářským životem. S narozením dcery se samozřejmě všechno změnilo a začal jsem se bát hlavně o ní. Člověk začne koukat na věci z úplně jiné perspektivy a hlavně si přeje, aby to dítě prožilo šťastný a plnohodnotný život. V dnešní době, kdy zuří nesmyslná válka v podstatě za humny, si ještě mnohem víc uvědomuji, jaké máme štěstí, kde žijeme. To že má tahle země spousty problémů je očividné, ale pořád je to podle mě jedno z nejlepších míst k žití na celém světě.
Provází vás životem nějaká vnitřní filozofie?
Snažím se chovat tak, abych se mohl každé ráno podívat do zrcadla. Snažím se ostatním lidem přát úspěch a nezávidět. Věřím, že to jak se člověk chová k ostatním, se mu vrací. Určitě jsem v životě taky udělal spousty chyb, ale věřím, že ve svých 40 letech mám nějakou sebereflexi a postupně se ze mě stává lepší člověk. A nejdůležitější je, jaký vztah máme se svými nejbližšími. Doufám, že se za mě moje děti nikdy nebudou muset stydět.
