RECENZE: Jak Zakletá jeskyně používá Popelku, Sůl nad zlato i Nšo-či

Novinka českých kin Zakletá jeskyně přesně zapadá do tradice „té třetí“ na vánoční obrazovce, tedy pohádky slovenské, ve které krásy přírody zpravidla vítězí nad příběhem.

Táňa Pauhofová a Karel Dobrý v pohádce Zakletá jeskyně | foto: Zlínfest

Na překvapení si Zakletá jeskyně rozhodně nepotrpí. Jestliže na počátku stojí dvě dcery vrchního mistra solaře a dva královští synové, je finální párování rázem nad slunce jasné.

Hrdinové jen musí překonat několik protivenství v čele se zlou královnou macechou bažící po rubínovém pokladu, přičemž princové se odnaučí vzájemné řevnivosti v boji o trůn a jedna z dívek rebelské lehkovážnosti, jež ji uvrhne do klatby včetně proměny ve vlčici.

Naštěstí je tu sestra druhá, zodpovědná, která hned v zasněženém úvodu zachrání srnky před loveckými choutkami jednoho z kraleviců. Že by variace na Tři oříšky pro Popelku? Také, ale odvozených motivů se v Zakleté jeskyni najde mnohem více.

S trochou nadsázky, která mimochodem ve filmu citelně chybí, se dá říci, že první dvojice rozvíjí báchorku Sůl nad zlato, zde sůl nad rubíny, s přídavkem malé lekce z chemie, zatímco druhý pár připomene léčitelku Nšo-či u lůžka raněného Old Shatterhanda. Ostatně i nekonečné courání a halekání rozlehlou jeskyní budí podprahový pocit, že co nevidět se slují rozlehne ozvěna Vinnetou! Ribanna!

Nic ve zlém, člověk si prostě nějak musí krátit dlouhou chvíli, kterou neúměrně nastavují jak zcela zbytečný vypravěčský komentář, tak opakované útržky výjevů, ze kterých si pohmožděný princ sestavuje, co se mu vlastně stalo.

Příznačné je, že se Zakletá jeskyně tváří drsně až osudově, přitom však právě v nejvypjatějších okamžicích, například ve scéně královy smrti, vyvolává neplánovaný smích. Přemrštěná vážnost a názorná doslovnost totiž představují živnou půdu pro bezděčnou parodii.

Natož v situaci, kdy se herectví „hodných“ soustřeďuje na fyzickou náročnost akcí v terénu, kdežto „zlí“ zůstávají odsouzeni k prvoplánovým karikaturám. Zabolí to zejména u typově přesného Karla Dobrého, jenž však v roli podlého poskoka hamižné panovnice smí pouze výhružně vrčet – na rozdíl od krotce působících vlků.

Zakletá jeskyně

50 %

Scénář a režie Mariana Čengel Solčanská, hrají Táňa Pauhofová, Karel Dobrý, Ondřej Kraus, Martina Zábranská, Dominick Benedikt, Petra Dubayová

Kinobox: 57 %

Nicméně mnohé slabiny, dokonce i krkolomný bratrovražedný souboj nad propastí, zachraňují přírodní scenérie. Hory, lesy, bystřiny, vodopády, jezera, jakož i zvířena od koní přes ovci po oslíka poskytují snímku typicky pohádkové kouzlo, které režisérka Mariana Čengel Solčanská do svého scénáře nevložila.

Sluší se přiznat, že Zakletá jeskyně nabízí vskutku výpravnou, navenek nešizenou podívanou, koneckonců vznikla v koprodukci Slovenska s Českem a Maďarskem. O to více zamrzí, že ve výsledku je naprosto zaměnitelná se svými televizními předchůdkyněmi, kdykoli se dopouští obvyklých klišé v podobě skanzenové lyriky lidových Vánoc nebo výjevů s pouťovým kejklířem.

Rozhodně se během natáčení zapotil požární dozor, protože louče tady planou i za bílého dne, aniž by ovšem osvětlily, kam vlastně zmizel tandem padouchů a jak se ústřední čtveřice podělila o vládu nad solnou velmocí. Nejspíše stejně kostrbatě jako celý rutinérský příběh, zasazený však do podmanivých kulis.