RECENZE: Duran Duran hledí do budoucnosti s jedním ze svých nejlepších alb

Britská kapela Duran Duran na albu Future Past umně propojuje minulost, přítomnost a do budoucnosti může hledět bez obav. Takhle dotaženou a zábavnou desku nevydala už dlouho.

Pop art, pop trash – jak zní název jednoho jejich alba. Pro britskou kapelu Duran Duran byla vždy vizuální stránka stejně důležitá jako hudba. Na rozdíl od nastrčených panáků v rukou gramofirem si ale svou image, postavenou na výrazných kostýmech a účesech a rovněž obrazově opulentních a ve své době průkopnických videoklipech, vytvořili sami. 

Že se v jedné skupině sešlo pět pohledných mladíků, na jejichž líbivých tvářičkách se zaujetím spočinulo nejedno dívčí oko včetně princezny Diany, byly samozřejmě body k dobru. Výtkám, že jde o nalakovaný a nasprejovaný „eye candy“ cirkus, kde hudba hraje podružnou roli, odpovídali svými alby, z nichž povstalo hned několik nadčasových a nestárnoucích hitů. Mezi jejich příznivce a podporovatele se krom lady Di řadili i Andy Warhol nebo Keith Harring.

Duran Duran se navíc, ač pevně spjati s osmdesátými léty, dokázali ladně přehoupnout i do pro tyto hudební akty notně problematických let devadesátých.

Že nejde o přežitý relikt, dokázali v roce 1993 bezejmenným albem, díky fotkám na obale přezdívaném Wedding Album, na němž se jako drahokam skvěla famózní balada Ordinary World. Nikdy předtím ani potom nepřišla kapela s tak procítěnou, úžasně zaranžovanou a jakéhokoliv patosu prostou písničkou.

Byly samozřejmě i chudší roky. Původně pětičlenná sestava, v níž kromě zpěváka Simona Le Bona a klávesisty Nicka Rhodese figurovali hned tři nositelé příjmení Taylor (baskytarista John, kytarista Andy a bubeník Roger), aniž je pojilo jakékoliv příbuzenské pouto, se rozdrolila. Na kterých albech se podíleli už jen Simon Le Bon a Nick Rhodes. V roce 2004 došlo ke comebacku původní sestavy na albu Astronaut.

Pak se ale opět odporoučel Andy Taylor a k dnešku Duran Duran fungují jako čtveřice. K téhle kapele pojmenované po padouchovi z klasického sci-fi braku Barbarella máme nostalgický vztah, neboť šlo o jednu z mála relevantních „západních“ kapel, která se ještě před listopadem podívala do tehdejší ČSSR. V roce 1988 odehrála koncert v natřískané pražské Sportovní hale. 

Do Česka se podívala ještě několikrát, přičemž v paměti uchovávám vystoupení v O2 areně z roku 2012. Nebyl jsem sám, kdo s obdivem sledoval dívenku, která v prvních řadách pod pódiem, usazena na tatínkových zádech, odzpívala s frontmanem Le Bonem celý koncert slovo od slova. Však jí také na závěr evidentně dojatý Simon osobně pokynul a pohovořil k ní.

Dnes je skupina rozkročena mezi svou minulostí a současnými trendy. Tu první láskyplně oprašuje důrazem na chytlavé melodie, přehlednou stavbu písní, drobnými zvukovými a aranžérskými detaily a samozřejmě stále charakteristickým zpěvem Simona Le Bona. 

Co se týče toho druhého, občas to přeženou, jako když si na album Red Carpet Massacre z roku 2008 přizvali producenta Timbalanda a jeho tým, ale dnes se podobné excesy nekonají. Duran Duran stále využívají služeb nejrůznějších producentů – pod Future Past se podepsali Mark Ronson, Erol Alkan, uctívaný elektronický průkopník Giorgio Moroder nebo Graham Coxon, kytarista Blur.

Album zní pestře, barevně a přitom semknutě. Od první do poslední minuty jsou to Duran Duran. Ať už hrají na baladickou notu, pohupují se na jazzových vlnkách (Falling, kterou hrou ozdobil pianista Mike Garson, spolupracovník Davida Bowieho nebo Nine Inch Nails), nebo drtí taneční parket „moroderovkami“ Beautiful Lies a Tonight United.

Úvodní Invisible jsou typičtí „durani“. Plíživě valivý rytmus jak z dob Notorious, z něhož vyrůstá refrénová linka. Simon Le Bon zřejmě nestárne, tedy hlasově, stále má ten typický zalykavý akcent, díky němuž ho okamžitě poznáte mezi stovkou jiných. I v All Of You je cítit jiskrné napětí jako v jejich nejlepších hitech. 

Taneční Give It All Up svým hlasem přizdobila švédská zpěvačka Tove Lo a je to na první poslech nenápadná, o to silnější skladba s krásně decentní náladou, kterou si zachovává i v ostřejším refrénu. Následná Anniversary se rozjíždí slibně, ale havaruje v jalovém, halekavém refrénu. Zde má navrch onen v úvodu zmíněný „trash“ nad „artem“.

Titulní Future Past je nezbytná balada. Trůn, na němž je pevně usazen Ordinary World, sice zůstal netknutý, ale je to velmi dobrá práce. Prostorové aranže zdůrazňují slavnostní atmosféru, píseň by se hodila jako doprovod výjimečného životního okamžiku.

Future Past

80 %

Duran Duran

Zklidnění po dvou zmíněných produkčních a částečně i autorských příspěvcích Giorgio Morodera přináší Wing, byť v porovnání s Future Past jde o všednější položku spíše do počtu byť s pěknou kytarovou vyhrávkou. Poslední třetina alba ale Duran Duran znovu etabluje jako sebejisté, skladatelsky stále potentní těleso. Future Past jako celek nemůže nikoho z fandů, kteří jejich kariéru sledují pečlivě, zklamat.

Kapela je stále schopna absorbovat mnoho současných vlivů a přetavit je do svébytného tvaru. Její hudební myšlení je otevřené, svobodomyslné a stále velmi atraktivní. Album je zároveň příslib věcí budoucích. Nezdá se, že by Le Bon, Rhodes a dva Taylorové hodlali v nejbližší době končit.