Kde se ve vás vzala touha ke zpěvu?
Od mala jsme doma muzicírovali, což mě hrozně bavilo, přinášelo mi to až povznášející pocit. Pak jsem zjistila, že mám určitý dar hlasu, takže jsem ho rozvíjela. Můj brácha měl na gymplu kapelu, kde hrál na kytaru a nestíhal k tomu zpívat. Takže jsem už ve třinácti stála na pódiu z kapelou. Od té doby to trvá vlastně pořád, zpívala jsem s kapelami Gang Ala Basta a Madfinger, v poměrně útlém věku jsem spolupracovala s Evou Pilarovou.
Ta si vás vyhlédla sama, že ano?
Ano, na základě mé účasti v televizním pořadu Caruso Show. Přemluvili mě známí, takže jsem tam šla. Tam mě viděla a několik let jsme spolu zpívaly.
Vídáte se ještě?
Už bohužel ne, ale hrozně ráda na to vzpomínám a mám ji moc ráda. Strašně si vážím nejen toho, co dokázala, ale i za to, že dokázala zvednout sluchátko a zavolat patnáctileté holce, ať s ní zpívá. Pak jsem spolupracovala s Michalem Pavlíčkem, s Kamilem Střihavkou, s Michalem Ambrožem z Hudby Praha, s J.A.R., zpívala jsem vokály na poslední desce Vladimíra Mišíka. To všechno bylo moc fajn, ale pro mě bylo vždycky důležitější vytvořit něco vlastního, což je momentálně Lanugo. Tam se můžu projevit i autorsky nebo spoluautorsky.
Nové album Lanugo je opět tradičně nepojmenované. Co vás k tomuhle kroku vede?
Naše desky jsou pojmenované jen rokem vydání. Přijde nám to tak lepší hned z několika důvodů. Jednak každé album ohraničuje nějaký náš životní úsek a jednak když pojmenujete desku třeba podle nějaké písničky, většinou jde o singl nebo o nejvýraznější věc. Čímž ji upřednostňujete před ostatními. To je taky jeden z důvodů, proč jsou naše desky bezejmenné. Máme rádi jednoduché věci, i co se grafické stránky týče. A v okamžiku, kdy by na obalu stálo třeba Lanugo – Nachová křídla, už by se s tím čistým vizuálem, který používáme, pracovalo hůř.
Nové album je náladové, vzdušné, až éterické. V jakém rozpoložení jste ho natáčeli?
Zaznamenávali jsme své emoce, pocity. Písničky vznikaly zhruba pět let, během nichž nám z toho vykrystalizovalo něco jako koncepční deska. Což jsme ale vůbec neplánovali. Zkrátka z toho nenásilně vyplynulo téma vztahů, které vám pomohou uvědomit si, že skutečně žijete. Když jsme písničky pospojovali, zjistili jsme, že je to vlastně příběh o vztazích z pohledu ženy. Od prvotního zamilování, přes běsy, které se vám honí v hlavě, až po konec.
Takže vám z toho vlastně mimoděk vyšla docela ambiciózní nahrávka, nejen hudebně, ale i textově.
To ano, ale jak říkám, nebyl to záměr. Neříkali jsme si v kapele, že když už spolu hrajeme přes deset let, měli bychom udělat nějakou „velkou“ věc. Spíš jsme chtěli oslovit naše fanoušky, kteří uvažují a cítí podobně jako my. Nehodlali jsme se vzdát svého stylu, svého způsobu komunikace a nehodláme ani v budoucnu. Kdo ví, možná kdyby přišel nějaký mecenáš a řekl: tady máte dvě stě miliard a udělejte něco na zakázku, možná to udělám. Ale to se nestane... Užíváme si to, že víme, co chceme. A ještě líp víme, co nechceme. A užíváme si luxus to udělat, případně neudělat.
