Zahraniční formát Undercover Boss se charakterizuje jako cesta, kterak se vysoce postavení manažeři dovědí, co by jinak o své firmě těžko zjistili. Na konci každé mise si šéf zaměstnance pozve, poví jim pravdu a shrne, co změní. Jako Lukáš Pytloun, ředitel a majitel hotelového řetězce z prvního dílu české verze, kterého vedla zvědavost, „zda jsou mí zaměstnanci v práci šťastní“.
Zní to bohulibě a vypadá zábavně, počínaje fyzickou proměnou kravaťáků ve ztracence a konče reakcemi nic netušícího vlastního personálu, že je „přiblblej, ošklivej, dement, budižkničemu“. Sám tiše žasne, že v jeho podniku recepční čistí vířivku, myje nádobí, štípe dříví - a právě dotyčné nepodepsal prémie.
Plesnivý pokoj nezavřou, protože „to by šéf nedovolil“, v kuchyni nestíhá, na úklid má jediný funkční vysavač a tajná kontrola, kterou do svých hotelů posílá, nachytá právě maskovaného šéfa při zmatkování. To se bude líbit, k lidské přirozenosti patří škodolibé uspokojení, když vidí mocné v úzkých.
Ale jak zazní, „to byl celkem dobrej podraz“. Lidem řekli, že o nováčkovi přijatém jen na zkoušku točí dokument na téma dlouhodobé nezaměstnanosti. Mohou se právem cítit podvedeni, nehledě na to, že s vědomím přítomnosti kamer se stejně podvědomě hlídají, mírní, stylizují. Natož kdyby věděli pravdu.
A druhá věc: ve finále se děkuje, odměňuje, povyšuje, otevírá šampaňské. Jenže pak televizní štáb odjede - a co když si sebeosvícenější šéf po roce vzpomene, kdo ho veřejně, byť nevědomě, ztrapnil? Jako každá mystifikace, Utajený šéf na rozdíl od vědomých exhibicí typu Výměny manželek není fér. Přestože se úspěšně vysílá po celém světě.
