Bude v Kyjevě zpívat anglicky stejně jako valná většina interpretů, což v éře brexitu dává Bruselu zábavnou ťafku, navíc píseň z britské dílny nazvanou My Turn. V podstatě jde o milostné vyznání, třebaže tuzemská výběrová komise skladbu označila za „poselství jemnosti, respektu, ohleduplnosti a radosti ze života“.
Sláva, tak to máme v suchu, na radost si přece Evropa potrpí. Vždyť i evropskou hymnou se stala Óda na radost, závěrečná věta Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena, třebaže si ji málokdo se slzami hrdosti zazpívá. Jak taky – evropsky?
Protože v Evropské unii existuje značný počet jazyků, její úředně zavedená hymna se hraje vesměs instrumentálně a původní německý text básníka Friedricha Schillera se nepoužívá závazně. Má různé podoby v různých státech, dokonce před časem vznikl návrh, aby se unijní hymna zpívala v neutrálním esperantu, což vypadá asi stejně pravděpodobná varianta jako pospolité celoevropské sdílení parafráze Ódy na radost vytvořené k poctě našeho hokejového klubu: „Navzdor všem, co se nám smáli, klíčí sláva stoletá. Vzhůru modrobílé šály, vzhůru Brno Kometa.“
Evropská kultura v širokém slova smyslu nesporně existuje, ovšem evropská píseň, kniha či komedie se vyrábějí uměle. Urputné vytváření společných symbolů pak škobrtá, kam pohled padne. Tak třeba o víkendu Evropská filmová akademie slavnostně vyhlásila nositele Young Audience Award – ceny mladého diváka. Hlasování dvou tisícovek teenagerů od 12 do 14 let z třiceti zemí dovedlo k vítězství snímek Goodbye, Berlin, který natočil německý režisér z rodiny tureckých přistěhovalců Fatih Akin a jenž se kromě festivalů loni promítal právě v Německu a Turecku. Nicméně akademie už oficiálně ví, že evropští náctiletí si za všeho nejvíce zamilovali prázdninovou road movie dvou mladíků v ukradeném autě. Tedy pokud ji vůbec viděli.
Podobně se to má s takzvaným Eurosongem čili Velkou cenou Eurovize, soutěží, jejíž pravidla si evropanství vykládají značně benevolentně. Třeba Celine Dion, rodačka z Kanady, v roce 1988 zvítězila coby zástupkyně Švýcarska, Karel Gott tam roku 1968 obsadil třinácté místo ze sedmnácti, čímž by se stal naším dosud nejúspěšnějším reprezentantem – ovšem kdyby tehdy nezastupoval Rakousko. V posledních letech se hudebního klání účastní i země, které s Evropou pouze sousedí – Gruzie, Ázerbájdžán, Izrael, Kypr, Turecko.
Ale hlavně: platí opravdu, že si vítěznou píseň pak nadšeně notuje celý Starý svět? Schválně, kdo si vybaví alespoň pár tónů či slov z ukrajinské skladby o krymských Tatarech deportovaných sovětským režimem nazvané 1944, která vyhrála loni?
To spíš v paměti naskočí onen reklamní kolovrátek Ódy na Kometu.
Když už se v úterý slaví shodou okolností také Den Evropy a deklamuje unijní heslo Jednotná v rozmanitosti, hodí se zmínit, že jen k 5. květnu vyšla nařízení k stanovení paušálních dovozních hodnot pro určení vstupní ceny některých druhů ovoce a zeleniny, ke schválení dvanáctivoltových účinných motorgenerátorů v osobních automobilech poháněných konvenčními spalovacími motory, o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh, o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro...
Na tolik radostně řízené rozmanitosti se snad ani Eurosong nezmůže.
