Vzpomenete si na své první dětské setkání s filmem v kině? Smála jste se, bála, žasla, zamilovala se do hrdiny?
Můj první filmový zážitek je spojen se Shirley Templeovou, nejslavnější dětskou hvězdou 30. let minulého století. Tou, která byla potom jako Shirley Temple Black velvyslankyní v Československu v letech 1989 – 1992. Když jsem byla malá, byly do ní zamilované všechny holčičky a dodnes si pamatuji vystřihovánky s modely její šatečků v té řadě filmů, ve kterých pozdější politička a diplomatka v dětství hrála.
Vybavíte si, jestli vám doma či ve škole některé filmy zakazovali jako pro děti nevhodné, a vy jste je chtěla vidět?
Doma mi filmy nezakazovali, ostatně ty, co se hrály v kinech, byly oproti dnešku mravné a bez násilí. A na ty, co byly mládeži nepřístupné mne občas propašoval můj oblíbený strýc Jarda, otcův o mnoho mladší bratr.
Jaký vliv měly vaše rané divácké zážitky na pozdější volbu vaší budoucí profese?
Později jsem si uvědomila, že některé filmy, které jsem viděla v raném mládí, do značné míry formovaly můj divácký vkus. Patřily mezi ně třeba Laura Otty Premingera nebo Prší nám na lásku Ingmara Bergmana. Ale ve volbě mé profese sehrál větší roli Ivo Hepner, s nímž jsem chodila a za nějž jsem se provdala, protože studoval na FAMU a vodil mne na projekce italských neorealistických filmů.
Pod pojem dětský film se zpravidla řadí filmy o dětech pro děti. Co by měl podle vás obsahovat dobrý dětský film?
Podle mne by dobrý dětský film měl nenásilně probouzet v člověku jeho lepší stránky.
Povedený dětský film bez újmy přijmou i dospělí, platí to podle vás také naopak? Kde je hranice, co by děti neměly vidět?
Hranici je těžké stanovit, ale myslím, že by děti neměly koukat na filmy oslavující násilí a propagující nenávist.
Jak se generace, která vyrůstá s počítačovými akčními hrami, dá zlákat k poetickým dílům typu Páni kluci či Knoflíková válka?
Po pravdě řečeno, s tím nemám zkušenosti: moji vnuci sice znají počítačové hry, ale nejsou náruživými hráči a třeba filmy Věry Plívové měli ve svých deseti letech stejně rádi, jako později Harryho Pottera nebo Pána prstenů.
Dětský divák je nekompromisní, když se nudí, dá to najevo. Umíte i vy z kina odcházet uprostřed filmu?
Z kina obvykle neodcházím, ovšem hlavně proto, že mám vždycky představu, na jaký typ filmu jdu, takže už předem vím, co mohu čekat.
A naopak, kdy naposled a který film jste prožívala naplno a bezprostředně se všemi emocemi jako dítě?
To si pamatuji docela přesně, protože to není tak dávno: Sorrentinovo Mládí, a to dokonce i podruhé.
