A dost možná si občan zprávy nevšiml, protože se týká zhruba dvou set milionů korun ročně. Což je pakatel vedle miliard, kterými politici běžně pohazují. Navíc jde teprve o chystanou novelu zákona, která musí projít obvyklým schvalovacím kolečkem, než vůbec začne – nejdříve od ledna 2016 – platit.
Nicméně až to občan objeví, začne se ptát. Proč zase jedna profese něco dostane, a jiná ne. Proč zrovna filmaři, když jejich služby nepatří k nezbytným – na rozdíl od hasičů nebo lékařů. Proč právě tolik, ne víc nebo míň. A zač to vlastně utratí.
To je klíčová otázka.
Dosud se má situace tak, že rada fondu kinematografie rozděluje na nové filmy peníze, které přitečou vesměs z obchodních aktivit: ze vstupenek do kin, z prodeje starších filmů, z televizní reklamy; ročně zhruba dvě stě milionů korun. Stát, který dosud dal jen jednorázové injekce v nejvyšší nouzi, se novelou zaváže, že z rozpočtu přidá každý rok stejnou sumu, jakou rok předtím získal fond z nestátních zdrojů. Což by teoreticky značilo, že místo dvou set milionů by se mezi nové české filmy rozdělovalo čtyři sta milionů korun ročně.
Pomůže to?
Jak čemu. Pravda je, že z omezených prostředků rozdával fond často na všechny strany, tudíž v drobných, a pokud někomu přihodil víc, třeba Lídě Baarové patnáct milionů, strhl se povyk. S většími rozpočty se dají točit právě filmy výpravné, historické a schopné mezinárodní konkurence, abychom pak na světových festivalech či Oscarech jen hrdě nešpitali někde v koutku – Pozor, na tomhle oceněném kousku jsme se podíleli malým českým kapesným.
Na druhé straně neexistuje záruka, že za více peněz bude více muziky. Navzdory pláči filmařů šlo loni do kin rekordních 55 hraných a dokumentárních novinek; do finále Českých lvů se jich probila třetina a bodovalo jich nakonec jen pět. Kdyby jsou chyby, leč kdyby o grantech rozhodoval génius předvídatelnosti s ryze obchodním uvažováním, veškeré peníze by rozhodil mezi onu slibnou pětici a zbylým žadatelům řekl – Je mi líto, jděte žebrat jinam.
Že by pět filmů za rok bylo málo? Pro naše filmaře jistě, pro onoho statistického diváka a leckterou jinou malou zemi ažaž.
Příspěvek ze státního rozpočtu může dokázat, že budou filmy bohatší, propracovanější, vypiplanější po všech stránkách; že levné vesnické frašky vyklidí prostor pořádné podívané a že se rozpočty přestanou lepit ve stylu deset tisíc od radnice, která bude v titulcích, a deset od místního uzenáře, jehož vuřty si ve filmu zahrají.
Ovšem že filmy dražší budou i lepší, ani dobroděj Sobotka nezařídí. Do sazebníku je nesměstnáš: stoupenec avantgardy natočí pouliční hříčku za milion a za týden, fantasy Poslední z Aporveru utratila dvě stě milionů, přesto pořád není hotová. A hlavně peníze stále rozdělují lidé s různým vkusem i zájmy. Přesně shrnula rozdílné posudky na svůj scénář hasičské komedie Dobráci Alice Nellis: „Televize to chtěla ještě více veselé, fond naopak méně veselé.“
Jinými slovy: přisypeme peníze, ale za to nám slibte filmy vysoce umělecké, leč zároveň divácky žádané, filmy ověnčené zlatými cenami, skvělými kritikami, celosvětovými prodeji a kasovními rekordy.
A ještě s nápadem. To se nevykouzlí ani za čtyři sta milionů dolarů.
