Co pro vás znamená herecká práce?
Herectví je jedno z různých druhů umění. V dětství jsem k němu inklinovala nejvíc. Vydrželo mi to na celý život. Chtěla jsem být i spisovatelkou, hodně jsem četla a psala. Toužila jsem se stát i baletkou, k tomu jsem měla prý přirozené vlohy, ale babička mi to jako bývalá primabalerína rozmlouvala.
Naposledy jste se objevila ve filmu Zdeňka Trošky Babovřesky, který byl jedním z divácky nejnavštěvovanějších komedií letošního roku. Přesto byl od kritiků kritizován.
Drbna Horáčková je úžasná role, proto jsem ji taky přijala. Osobně jsem netušila dopředu, že si to natáčení tak báječně užiju.
Co na to říkal váš manžel Jan Schmid, který je výrazným divadelním režisérem a dramatikem?
Můj manžel měl na to stejný názor jako já, že je to výborná komediální role. Zdeněk Troška je skvělý člověk a pro mě byla čest s ním pracovat. Při natáčení všech tří dílů mě bavilo i to, že se nekonaly žádné zádrhely, vše fungovalo jako na drátkách, atmosféra výborná. Byla jsem velmi překvapená, jak mají lidé pana Trošku nesmírně rádi. Při natáčeních mu nosili buchty a koláče a on se ke všem choval moc krásně. Diváckým úspěchem jsem ohromená. Lidé se chtějí prostě v kině bavit.
Baví vás víc film nebo divadlo?
To se odvíjí od příležitostí a od možností. Blbé role hrát nechci, ať jsou ve filmu, nebo jinde. Asi mě nejvíc baví divadlo, protože je všechno naživo a odehrává se všechno teď a nyní a máte šanci v reprízách, jak čas ubíhá, hrát trochu jinak. Je zde větší svoboda. V Ypsilonce některé hry, například Prodanou nevěstu, hrajeme 15 let i více. Ale těším se vždy na novou inscenaci. Ta poslední je hodě hudební a jmenuje se Sežeňte Mozarta! Je o vzniku jeho opery Kouzelná flétna.
Herci z Ypsilonky jsou pověstní humorem a recesemi. Máte někdy problém rozeznat, zda si z vás kolegové nedělají legraci?
Ono to tak v Ypsilonce vůbec nechodí. Tam je humor součástí improvizace jako nadhled nad určitou danou situací a jde více o různé souvislosti. Když se takhle podíváte na svět, tak hodně věcí je k smíchu. Humor kolegů mi velice sedí. Ypsilonský humor má však charakter stavebních kamenů. Souvisí s poetikou.
V tomto divadle pracujete po boku manžela, Jana Schmida, který ho založil. Nedochází mezi vámi k ponorkové nemoci?
Žádné třenice se neodehrávají, naše divadlo se skládá z mnoha zajímavých a výrazných osobností, které se od sebe dosti liší, přesto jsme divadlo týmové. Spíš se navzájem inspirujeme, než abychom na sebe šili boudy.
Podle kolegů jste velmi uzavřený člověk, ovšem na jevišti se to rozhodně o vás nedá říct. Energie, vtip a to zapálení. Necítíte v sobě Jekylla a Hyda?
Asi ano, když to říkáte. Po ránu jsem Jekyll, oběd mi sní Hyde a večer se poperou. (smích)
Co vás v životě nejvíce rozesmálo?
Nejvíc mě vždycky rozesmál náš pes svými absurdními kousky, kterými vždycky znovu a jinak uměl překvapit.
A co vás naopak zlomilo?
Zlomilo mě to dokonce třikrát, byla to moje pravá noha, zlomená natřikrát. To mi do smíchu nebylo.
Měla jsem tak trošku na mysli odchod maminky, která vám zemřela, když jste byla malá. Vyrovnávala jste se s tím hůře než s odchodem otce v dospělosti?
Pro mě to bylo velmi těžké, nerada o ztrátě maminky i otce mluvím. Čas sice hojí rány, ale lepší je se na toto téma neptat.
Máte dvě děti. Co teď dělají? Jdou ve vašich šlépějích?
Syn je ekonom a pracuje v bance. Ale kromě toho hraje v několika pozoruhodných kapelách. Dcera studovala divadelní a filmovou vědu a pracuje v médiích. Nejvíce si užívám vnoučat. Nejstarší je Lukáš, pak Vojta, potom Magdaléna a nejmenší je Hugo.
Jste vášnivá čtenářka a sama ráda píšete básně. Končí v šuplíku, nebo je plánujete dát do vaší knihovny na čestné místo?
Píšu si celý život. Něco málo vyšlo ve společné ypsilonské knížce autorských textů, která se jmenuje Slabikář. Další mám připravené k vydání.
Vypisujete se tak ze svých strastí a radostí?
Psaní je od toho, aby pomohlo vyrovnávat se s různými životními událostmi. Ať je to poezie nebo deníkové či jiné záznamy. Pomůže vám dostat se z nejhoršího, přivede vás někdy i k humoru.
