Neznám plodnějšího výtvarníka, ale vůbec jsem netušil, že stojíte s americkým režisérem Deitchem i za prvním zfilmováním Hobita.
Gene Deitch žil v Československu, měl na zfilmování Hobita práva a chtěl natočit celovečerní animovaný film. Navrhl mi, abych udělal velké kresby, takové entrée. Nějak se to ale rozplynulo, a tak z kreseb vytvořil v roce 1966 krátký film tím, že na ně dělal nájezdy a švenky kamerou.
Nakreslil jste tam i princeznu, která však v knize vůbec není. Četl jste ji?
Ne, on mi udělal vejcuc. Na půl stránce strojem mám napsáno, o co v té knížce jde. Všechny ty postavy jsem si vymýšlel, a kdyby se to povedlo, byl by to česko-americký film o hobitech. Až nedávno vznikl hraný Hobit.
Liší se nějak zásadně tvorba pro děti a dospělé?
Moc ne. Je fakt, že určité erotické motivy by děti nudily. Proč je má člověk otravovat? Na druhou stranu tím taky říkám, že vlastně nebýt ženských, nebylo by umění. A to myslím naprosto vážně. Francouzi a Italové malovali nejčastěji apoteózy (zbožštění, pozn. red.) krásných dívek a dam, které pásly ovečky, nebo náboženské motivy i s bujnými dámami. Na prvním místě mě však oslovili vždycky Holanďani, protože v 17. století vytvořili svoji školu, kdy mužský pije v hospodě a přijde žena s dřevákem a hned ho začne mlátit, aby šel domů a nedělal útraty. Oni si vytvořili jinou filozofii a tam je erotika nejbujnější, ale s tím dřevákem v ruce, protože prioritu má vždycky ta ženská. Otevřeli dveře všem feministicky uvažujícím mužům a ženám.
Týdeník TémaVychází v pátek  Obsáhlý rozhovor s Adolfem Bornem najdete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Projel jste celý svět. Nadšení pro cestování jste nikdy neztratil?
Ne. Každý malý národ si své hrdiny vymýšlí, protože jich má pět a půl. Hezký je, že u nás byli vždycky dominantní – jak za Rakouska-Uherska, tak za první republiky – cestovatelé. Kořenský, Frič, Holub, Vráz. Spousta z nich v celé střední Evropě známá, Vráz i v Jižní Americe. Alberto Vojtěch Frič si přivezl domorodce z nějaké vesnice z pralesa, který se jmenoval Čerwuiš, tak jsem udělal grafiku o tom, že mohli potkat Mikoláše Alše. Nazval jsem ji Cestovatel Frič s indiánem Čerwuišem potkávají mistra Mikoláše Alše, který se tváří udiveně, ale okouzleně. Taky jsem si vymyslel setkání Emila Holuba s domorodci v Africe. Emil Holub se představil: „Jsem z veliké země, z naší rakousko-uherské monarchie.“ A to funguje dodnes. Neříkám, že jsem z Česka nebo z Čech. Ani Francouzi nevědí, co to znamená. Ale když řeknete, že jste z Prahy, každý okamžitě ví.
Jste romantik?
Když řeknu, že jsem romantik, tak to lidé berou tak, že si ze všeho dělám legraci.
A děláte? Když vidím vaši kresbu Havlíčka Borovského s lyžemi…
Ale já ho chci popularizovat. Zajeli jsme v Brixenu do hotelu, ve kterém tam bydlel, než dostal svůj malý domeček. Tam o něm mluví s úctou. Celé jeho vyhnanství mu nosili jídlo z hotelu. Museli ho přece živit, když už byl takhle vyhnán. Udělal jsem i větší akvarel, kde císař František Josef se svým osobním strážcem pozorují před nimi se na lyžích řítícího Borovského a říkají si: „Ale jeho styl je dobrej, tedy.“ Ta naše monarchie milovala i své nepřátele. Na nás byla až příliš demokratická.
