Punkové království nahrál Visací zámek z velké části dohromady a naživo, aby mělo tu správnou energii. Kapela je pokřtí 26. března v pražském Paláci Akropolis.
Jak jste přišli na nápad vyhlásit punkové království?
Máme asi dva roky nového manažera. Když jsme k němu šli, kladli jsme mu na srdce, že nemá jen zvedat telefony, ale taky přinášet nápady. A jednou přišel s tím, že mě vyhlásí králem punku. Že se poptával a zjistil, že nikdo vhodnější tu není.
Jak jste na to reagoval?
Hlavně jsem se ptal, jestli budu mít nějaké povinnosti. Ujistil mě, že ne. Že punkový král přece žádné povinnosti nemá. Asi za půl roku, v době, kdy jsme natáčeli novou desku, přišel s tím, že když už budu punkový král, měli bychom složit písničku Punkový království a pojmenovat tak celou desku. Tak jsem napsal text a poslal kapele, ať ho zhudební. Vlastně je to text na zakázku.
A to je pro vás normální?
Ne, to bylo za těch třiatřicet let poprvé. Ale když je něco poprvé, tak je to alespoň pro mě většinou příjemné. Navíc mi to téma nepřišlo vůbec špatné, takže jsem se v tomto případě milerád podřídil.
Manažer diktuje punkové kapele. Tipnul bych, že spíš budete nadávat, jak jste byli v kleštích.
My jsme naopak rádi, když manažeři nosí nápady.
To jste sami líní?
Taky. Ale hlavně po těch letech už se věci vymýšlejí tak nějak hůř. Každý pohled zvenku je přínosný.
Dá se to chápat tak, že jste za pět let od poslední desky Klasika procházeli tvůrčí krizí?
To si nemyslím. Co já vím, nikdo z nás neskládá ve volném čase písničky. Vždycky si řekneme, že třeba za půl roku chceme točit desku, tak začneme dávat dohromady materiál, až když nás k tomu něco žene. Jestli je tvůrčí krize, to se případně pozná až podle výsledku.
Vzhledem k bohatému repertoáru od vás asi nikdo z fanoušků nové písničky stejně moc nechce, ne?
Mám pocit, že od desky Punk už to není tak zlé, že se vždycky najdou dvě tři písničky, které se do repertoáru zařadí docela snadno. Pořád hrajeme Známku punku, Pitomou, dlouho jsme hráli Hrad, na Klasice jsme měli písničku Padesát, která se stala díky koncertům hitem dřív, než jsme ji nahráli, a taky Prezidenta. Myslím, že si obecenstvo na nový repertoár nijak nestěžuje.
Jak to bude s novou deskou? Co se tam podle vás rýsuje za zajímavé písničky?
My už jsme z ní loni na koncertech hráli skoro všechno. Kdykoliv jsme něco nazkoušeli, tak jsme to hned hráli, abychom to nezapomněli. Vyslovený propadák jsem mezi těmi písničkami nezaznamenal. Náš manažer, kromě titulní písně, k níž točíme klip, hodně spoléhá na skladbu Popsong, která je skutečně hozená trochu do popu. A dobře se povedl Žulový vůl, což je jediná vykopávka na desce. Je to jedna z našich vůbec nejstarších věcí, ale vždycky nám přišla na pankáče moc pomalá, a tak vypadla z repertoáru a zapomnělo se na ni. Teď, jak se vyloupla na desce, jsem s ní spokojený.
Zhudebnili jste v ní text Christiana Morgensterna. Kde se vzala vaše láska k dekadentním básníkům?
Někdy v patnácti, když jsem byl ještě na gymnáziu, jsem se úplně zbláznil do muziky. Většinou jsem poslouchal anglické kapely, takže jsem nerozuměl ani slovo, ale myslel jsem si, že když má nějaká skladba dobrou, naléhavou hudební část, tak bude jistě stejně dobrý i text. Pak jsem začal chodit na koncerty českých kapel a zjistil jsem, že hudba je mnohdy stejná, ale texty jsou vesměs strašné, stejné jako v nejhorší pop-music. Říkal jsem si, jak je to možné, vždyť minimálně, když už někdo neumí sám napsat text, stačí si projít básníky a najít verše, které zhudebnit jdou, jako to uměli folkaři, Plastici nebo třeba Vladimír Mišík.
Četl jste už tehdy i Hrál kdosi na hoboj od Karla Hlaváčka, která je na novince také zhudebněná?
Samozřejmě. Už na tom gymnáziu mi přišla úplně skvělá. Ale až teď se objevila melodie, do které se mi dobře zpívala. Kapela tomu zprvu nevěřila, říkala, že je ten text náročný, ale na koncertech se ukázalo, že to tak není. Jsem rád, že jsme si Hlaváčka zařadili vedle Gellnera nebo Morgensterna.
A jak jste na novou desku psal vlastní texty?
Naštěstí na ně bylo dost času. Když jsem měl téma, šlo to dobře. Jedna z mých oblíbených písní se jmenuje Klíště. Chtěl jsem pro ni napsat text ve stylu Exploited, protože mě hrozně baví jejich nekompromisní refrény jako „kill the bastards, kill them all“. Jenže jsem uvažoval, o kom by se dalo v českých podmínkách bezpečně říct: zabijte je všechny! Kdybych zpíval vybijte kretény nebo debily, mohl by to brát někdo jako útok na lidi, kteří mají normální lékařskou diagnózu. Do toho se mi nechtělo, protože proti opravdovým debilům a kreténům v jádru nic nemám. Nakonec jsem ale přišel na to, že můžu zaútočit právě na klíště. Klíšťata snad štvou úplně všechny lidi. A proto jsem udělal text, v němž vyzývám k jejich absolutnímu vyhlazení.
