Může si něco myslet, jako každý občan. Na jeho Twitteru se v poslední době objevil příspěvek: „Cesta ven, film Petra Václava o Romech z vyloučených lokalit, vyhrála Ceny filmové kritiky. To je dobrá zpráva o tom, že nejsme tak okoralí.“ A také vzkaz: „Byl jsem na premiéře muzikálu Mamma Mia. Bylo to super. Vřele doporučuji.“
Dejme tomu. Osobně si myslím, že kritikové volili spíš čistě účelově proti hlavnímu proudu než nejvyšší kvalitu a že premiérové představení Mamma Mia bylo k nepřečkání, ale to je věc názoru. Když super, tak super; je příjemné mít zase jednou ministra kultury, který za kulturou i zajde.
Ale co jinak vlastně může? Jeho úřad sice spravuje devětadvacet příspěvkových organizací, jenže kdykoli v nich propukne nějaká aférka, nesmí zasahovat přímo. Tak třeba případ Státního fondu kinematografie, kde vypukl rozkol kvůli rozdílení podpor na příští filmy, mu přísluší potud, že na návrhy profesních organizací jmenuje členy dozorčí rady. Běda, aby prohodil: Poslyšte, a nechcete tam radši Fandu než Karla?
Potvrdil sice v čele Národní galerie Jiřího Fajta, kterého jmenovala ještě předešlá šéfka resortu Alena Hanáková, ale když Fajt spustil náhlou výměnu svých kolegů, musel už ministr zůstat stranou. Nanejvýš by mohl u kávy nezávazně prohodit: Nic mi do toho není, jen si říkám, že by nebylo od věci lehce zvolnit tempo a zjemnit slova.
Podobně o dění v Národním divadle, kde budoucí šéf činohry Daniel Špinar obměňuje soubor podle hereckých svědectví s argumenty „jsi šedá myš, ne herečka“ a vzkazuje, že „personální pohovory jsou interní věc“, si může Herman leda myslet své. Případně mezi řečí naznačit řediteli první scény, až ho náhodou potká po představení, jestli by neměl svému mladistvě upřímnému podřízenému vysvětlit, že i vyhazov se dá pojmout na úrovni a s úctou.
Ovšem do příspěvkových organizací, byť tam nic nepořídí, ministr vstupuje sebejistě jako ten, kdo je (z našich daní) platí. Zato každou pozvánku na festival či jinou akci aby v ruce obracel: Dali jsme jim, nedali?
Ani o všemožných grantech totiž nerozhoduje on, nýbrž nezávislé komise; výsledkem je, že třeba putovní Febiofest, který svou pozici obhájil jedenadvacetkrát, v pondělí oznámil hvězdnou kolekci hostů i filmů pro brzký 22. ročník, ale tradičně ještě nevěděl, kdo, kolik a zda vůbec mu přispěje.
Alespoň v tom se rýsuje konečně pořádek, Herman při bilanci svého roku v úřadu řekl, že ministerstvo připravuje „zavedení jednotného evidenčního, dotačního a grantového systému i koncepci podpory profesionálních uměleckých festivalů“.
Zmínil také běžnou agendu: přípravu zákonů, čerpání evropských dotací, prohlášení pětadvaceti nových objektů za národní kulturní památku, zachování otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Samozřejmě i církevní restituce, ale to je jiná kapitola.
A hlavně se pochlubil, že za jeho působení se podařilo dosáhnout historicky nejvyššího rozpočtu pro resort, 10,9 miliardy korun čili 0,89 procenta státního rozpočtu, a že roku 2017 to bude celé jedno procento. Což je slib všech vlád, které jsme už měli.
Jenže ministr kultury opravdu může jen tu slíbit, tu popostrčit. A sem tam zajít na super muzikál.
