„Pár let poté, co jsem dostal od Havla Medaili Za zásluhy II. stupně, sdělili mi už za prezidentské éry Václava Klause, že mi chtějí dát vyznamenání: Medaili Za zásluhy II. stupně. Já povídám: Ale tu já už mám. Tak to překontrolovali a volali zpátky: Omlouváme se, to jsme přehlédli, podruhé už vám ji dát nemůžeme,“ směje se režisér.
„Ale abych byl spravedlivý, zmatek jsem zažil i za Havla. Tehdy jsem chtěl vzít na ceremoniál dva své blízké, běžně má pozvání jen jeden, takže to zkoumali, načež zavolali: Poslyšte, vy jste ten Němec, co to dostane in memoriam? Spletli si mě s filozofem Jiřím Němcem, mým bratrancem,“ vypráví filmař.
Režisérovým bratrancem byl rovněž Václav Havel, ale Němec prohlašuje, že vzájemného přátelství nikdy nevyužil: „Jen jednou jedinkrát, když jsme chtěl zpět české občanství, kterého mě bývalý režim zbavil proti mé vůli, řekl mi: Obrať se na úřady jako každý jiný. A to jsem taky udělal.“
Zatímco spolu s médii čeká, až se „nahoře“ dohodnou, koho pro jeho řád pošlou, nezapře v sobě filmaře. „Připadám si jako Belmondo ve filmu Profesionál. V té scéně, kdy je na odstřel, takže se obklopí novináři, což ho zachrání. Na chvíli.“ A prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka pak Němec zaskočí, když mu ukazuje svůj občanský průkaz.
Režisér, který za okupace 1968 riskantně provážel do svobodného světa své záběry ruských tanků v Praze, je po hodině o svůj řád chudší. Nelituje toho, ale zároveň zdůrazňuje: „Je to čistě můj osobní akt, nechci žádné akce, žádné petice. Vyjádřil jsem prostě svůj postoj jako občan.“
