RECENZE: Rowlingové bez Potterových hůlek a kouzel škodí doslovnost

Ve svém prvním románu pro dospělé čtenáře, který stvořitelka Harryho Pottera nazvala Prázdné místo, se J. K. Rowlingová výborně pohybuje mezi zmetkovskými teenagery, násilnickými burany nebo intrikánskými manželkami.

Spisovatelka J. K. Rowlingová | foto: Albatros Media

Prázdné místo vyjde v českém překladu ve čtvrtek 4. dubna, oficiálně se smí prodávat už den předtím od devíti hodin večer. Pověst prvního románu pro dospělé, který Rowlingová napsala po Harrym Potterovi, k nám dorazila už před rokem, když spisovatelka oznámila, že ho píše. Na podzim kniha vyšla v Británii. Žebříčky prodejnosti tak úplně neztrhala, kritiky byly opatrné a i když to autorku zlobí, většina z nich se odvolávala na rozdíly či podobnosti s čarodějnickou ságou.

Prázdné místo

70 %

Autorka: J. K. Rowlingová

Překlad: Hana Zahradníková

Nakladatel: Plus

Stran: 544, cena: 399 korun

Jaké je Prázdné místo? Poutavé, ale přes míru realistické. Také velmi popisné, místy zdlouhavé, až rozvleklé. A paralely s Potterem? Dají se najít už na první pohled, zejména v podobnosti mezi hloupými záporáky Dursleyovými (u Pottera) a Mollisonovými (v Prázdném místě). V Pagfordu, v místě, kde se Prázdné místo odehrává, jako by Zmijozel a Nebelvír dál vedly tichou i otevřenou válku bez hůlek a kouzel.

Jediný spravedlivý

Rowlingová se pokusila o velkou panoptikální fresku, kterou chtěla ukázat, že lidská závist, mamon, podlost a nadutost mohou být minimálně stejně tak nebezpečné jako zjevná společenská zla typu otevřeného násilí nebo neurvalé drzosti. A také že laskavost a zápal pro věc mohou napravit i ta nejtvrdší srdce. Překladatelka knihy Hana Zahradníková tvrdí, že jediná čistě kladná postava románu v podobě radního Barryho zemře na straně deset. A má pravdu, byť jeho duch žije v jeho odkazu dál.

Barry Fairbrother byl muž z chudých poměrů. S matkou a sourozenci kdysi dokonce bydlel v maringotce, ale pílí a vlastním optimismem se vypracoval a teď učí na střední škole, kde ve volném čase vede oddíl veslování. Kromě toho zasedá v pagfordské radě, která má na stole dvě podstatné kauzy: změnu hranice okresu tak, aby sídliště pro sociálně slabé jménem Pole už dále nespadalo pod Pagford a nedělalo mu ostudu, a vypovězení smlouvy klinice pro léčbu závislostí, kam řada obyvatel Polí dochází na metadonovou léčbu. Pagford je zkrátka baštou konzervativních hodnot, a i když jedna rodina kuje pikle proti druhé, manželka pomlouvá manžela a děti udávají rodiče, fasády jejich domů i vztahů jsou zářivé, uhlazené a spořádané.

Barry Fairbrother byl jeden z mála, kdo chápal význam kliniky a měl vztah k Polím. A také jediný dost charizmatický na to, aby radu přesvědčil o nutnosti obojí si v Pagfordu ponechat. A teď je mrtvý. Na jeho prázdné místo v radě si brousí zuby několik uchazečů. Rozjíždí se kolotoč afér a událostí, které vyplňují dobu mezi Barryho smrtí a novými volbami a které možná změní Pagford a dají mu šanci projít katarzí. Dost možná však nakonec jen potvrdí hluboce zakořeněné přesvědčení o vlastní správnosti a spravedlivosti a pagfordští smrtí vykoupenou možnost k obrození zahodí.

Na návštěvě v Pagfordu

Rowlingová si vybrala pět rodin, kolem nichž události popisuje. Střídá jejich pohledy, jako by brala čtenáře na návštěvy: tu mezi Mollisonovy, kde je všechno dokonalé, bohaté, upjaté a podle nároků slepičích žen a jimi ovládaných mužů, jejichž vzpoury mají podobu tajných dostaveníček či systematického přejídání se. Mezi učitele Wallovy, jejichž jediný syn, přezdívaný Tlusťoch, se přátelí s Andrewem od Priceových. Oba hoši jsou uprostřed pubertálního běsnění, kouří za školou a zkoušejí, co spolužáci, učitelé i rodiče vydrží.

Do rodiny indických přistěhovalců Jawandových, on před pár lety operoval srdce starého Mollisona, ona zasedá v radě a byla Barryho nejlepší přítelkyní. A do Polí, mezi spodinu, do domu, v němž mezi odpadky žije šestnáctiletá Krystal, spolužačka Tlusťocha, Andrewa a jedné z Jawandových dívek. Ta se zase přátelí s krásnou Gaiou, která sem přišla z Londýna s matkou, sociální kurátorkou, jež dohlíží na Krystalinu rodinu.

Rozplétaný spletenec

Komplikovaný spletenec je to jen na první pohled, Rowlingová si dala záležet, aby atmosféra v každé rodině byla pro ni charakteristická a doslovně popsaná, aby čtenář nebloudil. I v jiných ohledech je autorka ke čtenáři shovívavá, většinou až příliš. Jako by bylo nutné nenechat sebemenší prostor pro vlastní představy, bezpečně provést publikum kulisami Pagfordu a ukázat mu vybrané rodiny jako za ohradou v zoologické zahradě.

J. K. Rowlingová: Prázdné místo

Právě tahle doslovnost a přímočarost je největším handicapem románu. Zejména v příliš melo­dramatickém závěru by byl jediný náznak nebo časový skok mnohem silnějším čtenářským zážitkem než realistický popis děje. Možná si Rowlingová myslí, že její čtenáři jsou trošku natvrdlí.

I přes řadu výhrad však Prázdné místo stojí za přečtení. Neustálé střídání hrdinů, v nichž před zraky čtenáře defilují ty nejběžnější a zároveň nejodpudivější lidské vlastnosti, neustále aktivuje čtenářovu pozornost. Navíc i v Pagfordu jsou lidé, kteří přirostou k srdci. Byť je jasné, že třeba problémová Krystal, jejíž "pomalý postup ročníky připomínal postup kozy skrz útroby hada škrtiče: byl dobře viditelný a nepohodlný pro obě zúčastněné strany", byla stvořena právě proto, aby její osud spíš dojímal než odpuzoval.

Potterovská nálepka stržena

Andrewův otec je zase prototypem muže, jehož popis by měl viset ve všech poradnách pro ženy a děti v tísni a jako zamindrákovaný násilník by snad měl mít už od puberty doživotní zákaz styku s lidmi. Jenže i u něj se Rowlingová křečovitě snaží, aby nebylo všechno jen černobílé, jako by jakékoli chování mohl omluvit vliv původní rodiny, nešťastné dětství nebo traumatická zkušenost z minulosti. Jako by jen fakt, že všichni jsme oběti obětí, umenšoval naše viny. "Otec byl jako pohanský bůh a matka jako nejvyšší kněžka kultu, která se snaží interpretovat a orodovat, většinou bezvýsledně, ale navzdory důkazům neustále trvá na tom, že se v jejich božstvu skrývá velkorysost a moudrost."

Co se Rowlingové opravdu povedlo a v čem je silná? Zejména v popisu teenagerského prostředí, je velmi autentická v Polích, ví, jak to chodí mezi zmetkovskou mládeží, dialogy učitelů a dospívajících jsou trefné a uvěřitelné. Odolala také několika nakročením k příliš laciným happy endům jednotlivých linek vyprávění, což čtenář s úlevou přijímá jako pravděpodobnější variantu.

V podobě několika pagfordských matek odrůstajících dětí dokázala vystihnout krizi po vylétnutí potomků z hnízda. A připomněla, že kus Pagforďana je v každém z nás, a pokud mu nebudeme čelit, povede to k tragédii. Což sice není nijak převratné zjištění, ale člověk mívá sklony sklouzávat k pohodlnému maloměšťáckému zapomínání.

Těžko říct, zda je Harry Potter pro Prázdné místo požehnáním, nebo prokletím. Nebýt nadměrného očekávání, byla by kniha možná hodnocená jako příjemný, byť zbytečně rozvleklý román o krizi konzervativních hodnot a pokřivené morálky. Nebo by také možná zapadla jako mnoho podobně kvalitních, leč mnohem méně propagovaných románů.

V každém případě je Prázdné místo důstojným stržením potterovské nálepky z autorky, které by se napříště nemělo říkat "ta, co stvořila Pottera", ale prostě a jednoduše současná britská spisovatelka.