Tak výjimečná doba je samozřejmě springsteenovský standard, to se vědělo dopředu. Bývaly sice časy, kdy se bájilo i o jeho víc než čtyřhodinových show, ale to byl jejich protagonista přece jen trochu mladší. Teď, v bezmála třiašedesáti letech, se už přece jen "trochu šetří". Dokud ale člověk na vlastní kůži neokusí tu atmosféru, v níž je hodina jako u jiných dvacet minut a po koncertě všichni odcházejí ne vycucnutí a s bolavými zády, ale nabití tou zvláštní energií, neuvěří.
Tři a půl hodiny koncertu v roce 2012 u Springsteena znamená důsledný průlet celou jeho kariérou, od počáteční akustické a sólové The Ghoast of Tom Joad ze stejnojmenné desky přes šest ochutnávek z posledního alba, které dalo probíhající šňůře název Wrecking Ball Tour, po poměrně bohaté připomenutí slavných alb Born in the U. S. A. a Born to Run po čtyřech písních, samozřejmě včetně titulních monstrhitů. To vše prokládáno dalšími hity i nehity, všechno jedno.
O tom asi nejaplaudovanějším, Because The Night, si sice nepochybně valná část publika myslela, že si jej muzikant, pro nějž se vžila přezdívka The Boss, vypůjčil od zpěvačky Patti Smithové, ale to mu nepochybně coby skutečnému autorovi téhle stále úžasné vypalovačky bylo úplně jedno. Stejně jako to, že, upřímně řečeno, těm posluchačům, kteří nejsou vyslovenými springsteenovskými specialisty, asi hodně písniček z těch celkem devětadvaceti hraných téměř bez přestávky splynulo v jednu.
Tři a půl hodiny koncertu v roce 2012 u Springsteena znamená prakticky po celou dobu masivní, v pravém slova smyslu stadionový sound jeho E Street Bandu, hrajícího v už bůhvíkolikáté podobě, na aktuálním turné ovšem rozšířeného do dosud nevídané, takřka bigbandové sestavy. Patří k němu i vzpomínka na oba zemřelé zakládající členy, varhaníka Dannyho Federiciho a saxofonistu Clarence Clemonse. A milé zjištění, že v osobě nového saxofonisty Jaka Clemonse, Clarencova synovce, je rodinná kontinuita udržena.
Tři a půl hodiny koncertu v roce 2012 u Springsteena znamená také absolutně dotaženou show bez jakýchkoli trhlinek. Je možná trochu trapné pořád poukazovat na to, že na co jiní a hlavně jiné potřebují různá jevištní udělátka a promakané efekty, stačí Bossovi střídat dvě kytary, dobré písně, neuvěřitelná fyzička a výborná kapela. Ale prostě je to tak.
V jeho vystoupení je všechno, co dělá odnepaměti rock'n'roll rock'n'rollem. Alespoň tedy tím, pro který se už dávno vžilo označení "springsteenovský". Všechny ty výběhy na rampu, všechno roztleskávání a rozezpívávání davů, všechen ten těsný kontakt s jakoby očarovaným publikem. Které ovšem mělo, oproti skeptickým obavám, do důchodcovského věkového průměru setsakra daleko.
Není pro to ostatně lepšího důkazu než fixem na karton napsaný dotaz "Bruci, nepotkal jsi v roce 1990 moji mámu?", který Boss vytáhl z předních řad a který nadšeně nastavil kameře. Jedné z mnoha, jež snímaly dění na pódiu pro tři obří projekční plochy, díky nimž mu po celou dobu viděl do tváře protřelého kamioňáka úplně každý z (prý) 24 tisíc návštěvníků.
Stoprocentní hodnocení se na iDNES.cz nestřílí od boku, to jen zarytí fanoušci bez kontextu hudebních dějin bývají rozčarováni, co ten recenzent má, když koncertu, který v zásadě pochválí, nedá plný počet. Inu, Jimi Hendrix ve Woodstocku to nebyl, dá se obvykle protiargumentovat.
Jsou ovšem výjimky. Springsteenův koncert v Edenu byl sice "jen" jedním z mnoha jeho podobných, není pochyb, že ve čtvrtek ve Vídni budou mít návštěvníci navlas stejné pocity. Ale nedat mu onu kýženou stovku tentokrát prostě nejde. Už třeba proto, že je to prostě – The Boss...
Hodnocení iDNES.cz: 100 %
