Ke spolupráci s tehdy začínajícím režisérem Ridleym Scottem se dostal Giger vlastně náhodou. Scottovi, který hledal již několik týdnů podobu stvoření, které mělo sehrát jednu z hlavních rolí v jeho chystaném filmu, ukázal jeho tvorbu scénárista Dan O'Bannon.
Stačilo letmé prolétnutí několika stran Gigerovy knihy a Scott neznámému umělci zatelefonoval. Giger nadšeně souhlasil a pustil se do návrhů jak samotného monstra, tak celé řady lokací. Nespokojil se ale jen s několika náčrty, s precizností sobě vlastní důkladně popsal celý životní cyklus nového druhu. Zrodila se děsivá vetřelčí vajíčka, odporný nahánějící facehugger i hrůzný chestburster.
Fáze vetřelcova životaVejce: Mají klasický tvar, šedozelenou barvu, čtyři chlopně a klade je královna. Dospělí vetřelci je chrání. Facehugger ("objímač obličeje"): Rodí se z vajec, umí lézt po stěnách a skákat. Oběti útočí na obličej, do hrudního koše ji skrze ústa naklade zárodek. Chestburster ("prorážeč hrudníku"): Vyrůstá ze zárodku, který do těla hostitele uloží facehugger. Když je jeho vývoj ukončen, prokouše se hrudníkem oběti ven. zdroj: wikipedie.cz |
Ne vše šlo ale jako po másle, Scott měl v hlavě několik nápadů, které chtěl do návrhů šedovlasého Švýcara stůj co stůj prosadit. Vetřelec byl v jeho režisérském mozku vždy téměř průhledný. Nakonec ale po sérii kompromisů dospěl až do všem známé podoby latexově černého stvoření s vystřelovací čelistí.
První reakce diváků zcela odpovídaly představám tvůrců – zděšení, křik a také několik kolapsů přímo v kinosálech. Už několik týdnů po premiéře měl Vetřelec zaděláno na kultovní status.
Samotný Giger se pak dočkal zaslouženého ocenění, za speciální efekty dostal Oscara. Moment slávy ale v budoucnu vystřídalo čiré znechucení. V třetím díle se podílel na dalším rozpracování svých návrhů vytvořených pro premiérový díl, tvůrci filmu mu ale v závěrečných titulcích přisoudili jen roli autora původních návrhů.
Čtvrtý díl pak byl pouze smutným pokračováním, Gigerův kreativní vklad nebyl oceněn vůbec. Sám autor tehdy jen těžko hledal slova a několikrát se zařekl, že s Hollywoodem už nadobro skončil.
I tak mu ale Vetřelec přinesl největší slávu a ještě něco navrch, přitáhl pozornost k jeho předchozí tvorbě.
Otec biomechaniky a vyznavač temnoty
Giger vystudoval architekturu a design v Curychu. V začátcích se věnoval zejména jednoduchým kresbám tuší, později přesedlal na klasickou olejomalbu. Umělecky se ale našel až v technice zvané americká retuš neboli airbrush.
Právě tahle technika mu nabídla netušené možnosti pro jeho nezaměnitelnou směs biologických a mechanických motivů, které daly vzniknout novému uměleckému směru, biomechanice.
Do roztodivných krajin Giger mixuje části lidských těl s neidentifikovatelnými mechanickými prvky, které mnohdy zdůrazňují jak nekonečné utrpení, tak celou řadu sexuálních symbolů. Je to jeho velmi osobní vyjádření, sám totiž podle svých slov trpí nekonečnými nočními můrami, které mu jsou inspirací.
Na obrovská plátna tak skromný šedovlasý pán, který prý miluje kočky a kondenzované mléko, vrší motivy spojující satana a Ježíše a svým příznivcům předkládá obrazy bolestí a trápením zkřivených obličejů malých dětí.
Při pohledu na Gigerovy fantaskní bytosti není divu, že život vdechl vetřelci právě on.
Svou pověst temného, pro mnohé však též lacině šokujícího umělce přiživil sérií Erotomechanics. Na ní spolupracoval s Miou Bonzanigovou, s níž se náhodou seznámil při práci na prvním Vetřelci a následně se s ní také oženil. Značně extrémní manželství, které balancovalo na hranici snu a nikdy nekončící umělecké seance, trvalo téměř rok a půl a vzešla z něj série znepokojivých děl prodchnutých extrémně zvráceným pohledem na lidskou sexualitu. Vše opět v čistě biomechanickém duchu.
Umělec s renesančním rozsahem
Když si jeden z těchto obrazů vypůjčil pro přebal své desky frontman kapely Dead Kennedys, Giger tak trochu nechtěně popudil konzervativní Ameriku, která dílo označila za regulérní pornografii. Nepomohla ani obhajoba, že v Evropě se jedná o umění, které je běžně k vidění ve slavných galeriích. Samotný Giger nařčení ostře odmítl a jako výraz opovržení se rozhodl vrátit také své jediné oscarové ocenění.
Hudbě ale zůstal věrný, jeho díla zdobí přebaly alb umělců takových jmen, jako je Debbie Harryová nebo Steve Stevens.
Chvála surrealistů"Většinou tvořím intuitivně po vzoru surrealistů. Vždycky mám proto velkou radost, pokud v mých obrazech někdo najde jakýkoli význam." "Někde tam venku se vždycky najde kousek naděje a krásy, pokud se díváte pozorně." |
Díky frontmanovi kapely Korn Jonathanu Davisovi přitom nezůstal jen u obalů kompaktních disků. Dlouholetý obdivovatel díla švýcarského umělce totiž přišel s originálním nápadem na stylový stojan pro mikrofon. Gigerovi nechal absolutní volnost a výsledkem je pravidelná rekvizita, která na sebe během koncertů kapely strhává pozornost všech diváků.
V posledních letech se Giger snaží stále přicházet s novými nápady a hledá, kam by mohla jeho seberealizace expandovat. Ve Švýcarsku jsou v provozu dva jeho bary, které se mohou chlubit originálními skulpturami a výzdobou, se svou současnou manželkou provozuje vlastní muzeum.
Na trhu už kromě toho nějaký ten pátek koluje dvouhodinový dokument H. R. Giger Revealed, který je dokonalou sondou do duše umělce, jenž tvoří bez kompromisů. V následujících letech od něj můžeme očekávat v podstatě cokoli, jeho imaginace nezná hranic. Jedno je ale jisté, optimistických vizí a zářivé barevných obrázků se od něj opravdu nedočkáme.
