Miroslav Krobot při rozhovoru
Vaše herecká kariéra je poměrně atypická, debutoval jste až v padesáti letech a tehdy jste tvrdil, že herectví je pro vás jen taková bokovka. Změnil se od té doby váš přístup k herectví?
Já se snažím spíš o to, aby herectví byla jedna z věcí, které dělám. Osobně nemám nějaký žebříček profesí, kterým se věnuju. Faktem ale je, že nabídek na hereckou práci mám opravdu hodně, takže se to nějak samo převážilo. Asi to budu muset začít brát vážně, jak to tak vypadá (smích).
Takže je pro vás v současné době priorita herectví?
To zase ne, snažím se to mít všechno vyvážené. Teď třeba režíruju jednu hru na divadle, vyučuju na škole. Pro mne je příjemné takhle přebíhat, nebýt vázaný jen na jednu věc.
V posledních letech hrajete poměrně často, i tak si ale oproti ostatním hercům role pečlivě vybíráte. Je to podle vás cesta k hereckým úspěchům?
Já to ani tak neberu přes úspěch, abych řekl pravdu. Důležitý je pro mě zejména kvalitní scénář. Z divadla znám nějaké dramatické zákonitosti. Možná mám vlastně štěstí v tom, že jsem si zatím vybral věci, které mě ve výsledku nezklamaly. Samozřejmě ale hraje roli i to, že jsem zatím spolupracoval jen s prvotřídními tvůrci.
Herce už mnoho let vedete na divadle, okoukal jste od nich nějaké triky a fígle?
Tak to víte, že se je snažím napodobovat (smích). Dělal jsem s hodně dobrými herci, takže spíš jim tak trochu koukám do kuchyně a sleduju, jak na to jdou, jak to dělají. To napodobování byla spíš taková nadsázka. Od herců chci vždycky jisté věci, stejný metr pak mám i na své herecké výkony.
Jak snášíte poznámky od ostatních režisérů?
Já se v tom velmi držím zpátky, protože vím, jak je to nepříjemné a jak některé věci dokážou vyvést z míry. Když má třeba režisér něco připravené a herec mu řekne, že je to prostě blbý, tak to není moc velká psychická vzpruha. Na to si dávám strašný pozor, to je hrozně citlivá a intimní věc, na kterou se musí opatrně.
Takže nemáte tendenci režisérům do jejich práce mluvit?
Já se snažím o podobných věcech hodně mluvit před natáčením, ptám se a zjišťuju si, jak to režisér všechno vidí, a pokouším se to pak nějak naplnit. Případně se snažím přijít i s vlastními nápady.
Miroslav Krobot při rozhovoru
Jaký typ režiséra jste? Raději otevřeně všechno dirigujete, nebo si konkrétní herce vezmete stranou a vysvětlíte jim, co po nich chcete?
Já mám obrovskou výhodu, že tady na divadle v Dejvicích do toho může mluvit každý, na tom je divadlo postavené a možná díky tomu drží tak pohromadě. Herec není odsouzený k tomu, že by jen plnil příkazy. Jsme si tady schopni říct věci otevřeně. Já jako režisér jsem na to moc rád přistoupil.
Divadlo je vidět
Byl jste velkým příznivcem divadla předtím, než jste začal na JAMU studovat režii?
Nebyl, vůbec. Všechno vzešlo z takové té všeobecné aktivity na gymnáziu - hry, hudba, zábava všeho druhu. Člověk se v té době tak rozhlížel po světě, nic víc.
Jak vás po škole brali starší a zkušenější herci a tvůrci?
Většinou ke mně byli velmi příjemní a shovívaví. Byly ale situace, kdy jsem to tak říkajíc dostal natvrdo, což ale nebylo na škodu. Strašlivě mě třeba nabudil Jiří Adamíra v Realistickém divadle. Když jsem s ním asi hodinu mluvil o roli, řekl: "No tak to zase budu učit nového režiséra." Já jsem si pomyslel: "Tak to teda ne." Potom jsme se ale spřátelili. On nastolil vysoká měřítka, zpětně jsem mu za to samozřejmě vděčný, tenkrát to ale byla pořádná pecka.
Současná mladá generace divadlu příliš neholduje. Čím si myslíte, že to je?
Já mám pocit, že je divadlo pro mladé možná málo atraktivní, nebo už jsou některá dramatická schémata okoukaná. Malinko se dá všechno předvídat, takže divadlo možná působí trochu starožitně.
Miroslav Krobot při rozhovoru
Když byste měl mladou generaci přitáhnout k divadlu, jak byste ji lákal?
Je to tvůrčí práce. Co člověk vymyslí, to je vidět, na rozdíl od toho, když s někým děláte obchodní smlouvu. Na to sice můžete být pyšný, ale vidět to nikde není. Současné divadlo se navíc spojuje s muzikou, výtvarnictvím a sociálními problémy. Lidé na divadle mají taky úžasnou možnost interakce s diváky.
Umím být i divoch
Dalo Petru Zelenkovi hodně snahy, aby vás přemluvil k účinkování ve vašem prvním filmu - Příbězích obyčejného šílenství?
Víc jsem se bál, když jsem měl poprvé hrát v divadelní verzi. Ten film, to jsem byl spíš zvědavý a zajímalo mě to. Trošku jsem předstíral, že tomu rozumím, ale byl jsem absolutně v jiném světě.
Když se člověk podívá na vaše filmové role, tak je to jedna mlčenlivá postava vedle druhé. Máte podobné filmové charaktery nejraději?
Takovou tu hereckou úspornost mám celkem rád, ona je totiž zajímavá také v tom, že se divák musí trochu víc soustředit, zvyšuje to pozornost diváka, což se mi líbí. Teď ale třeba na divadle hraju ve hře Ucpaný systém - a tam jsem docela divoch.
Nebojíte se, že za pár let zapadnete do jedné herecké škatulky?
Asi to k tomu svádí, že mě tak tvůrci obsazují. Automaticky dostávám nabídky na tatínky, funkcionáře nebo samorosty. Co já s tím mám ale dělat (smích)? Chtěl bych si zkusit také něco z opačného spektra, ale nejsem si jistý, jestli bych to taky nehrál stejnými prostředky...
Můj Hnátek je poslední kovboj
Miroslav Krobot (uprostřed) ve filmu Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka
Do kin právě vstupuje váš poslední film Okresní přebor, ve kterém jste se zhostil hlavní role trenéra Hnátka. Čím vás jeho postava zaujala?
Já si myslím, že Hnátek je za poslední roky v českém filmu poměrně unikátní postava. Zaujala mě tím, že je kladný, i když na to nevypadá a pro mnoho lidí ve výsledku kladný určitě nebude. Já jsem ho tak charakterizovat jednoduše musel. V podstatě jsem hrál svého dědečka. Když mi v pár scénách nasadili na hlavu klobouk, zjistil jsem, že jsem mu i dost podobný. Roli jsem bral jako úctu k dědečkovi, i když ve filmu vyznívá na první pohled tak trochu jako magor...
Několika divákům postava Hnátka připomínala starého hrdinu, který jako by vypadl ze zcela jiného žánru - westernu. Byl to váš a režisérův záměr?
Mluvili jsme o tom s Honzou Prušinovským. Hnátek měl být takový poslední kovboj, který působí archaicky, za všemi rozhodnutími si stojí a opravdu to všechno ustojí až do konce.
Jaké to pro vás bylo naskočit do týmu, který už dělal na seriálu a určitým způsobem mohl působit jako rodina?
Já jsem hodně věřil, že mezi ně zapadnu. Nebál jsem se, že bych si se štábem nesedl lidsky, měl jsem ale strach, aby do celého příběhu zapadla moje postava, která může ve vesnickém prostředí působit malinko neobvykle, možná nečesky. Obecně jsem se bál, abychom všichni hráli stejně, abychom na sebe takříkajíc slyšeli. To naštěstí fungovalo.
Miroslav Krobot ve filmu Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka
Jste v soukromém životě tak zarputilý jako pan Hnátek?
Myslím, že jsem. Ne ale v tom smyslu, že bych nebyl vstřícný nebo něco podobného. Jsem zarputilý spíš tak, že když dělám nějaké věci, snažím se je dělat naplno, až to třeba působí dojmem odtažitosti, nebo že s lidmi málo komunikuju a nemám rád srandu. To ale není pravda. Vím, že tak můžu působit na lidi, ale nic s tím nenadělám.
Jak jste na tom s fotbalem? Jste fanoušek?
Jsem. Fandím Sigmě Olomouc.
To pro vás muselo být těžké, hrát fanouška Sparty...
Tak tam je každý odjinud, nejvíc je tam sparťanů, to ano... Ale nějak se to dalo. Olomouc navíc nikomu nevadí (smích).
V Okresním přeboru vypadáte, že jste opravdu ve skvělé formě? Staráte se v tomto ohledu o sebe nějak?
Já teda hulím jak fabrika, ale snažím se o sebe starat. Na divadle je to hrozně nezdravý život, člověk je celý den zavřený dole ve sklepě a kouří. Musí se to nějak vyrovnávat, takže se snažím jezdit na kole, plavat a tak.
Autogramiáda knihy Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka (zleva Miroslav Krobot, Petr Kolečko, Jan Prušinovský)
Jaké to pro vás bylo, když jste si v padesáti letech po prvních hereckých úspěších musel zvykat na nově nabytou slávu?
Já to mám tak, že to prostě musím zmáknout. Mám na to takový systém, který si myslím, že funguje. Působím jako zamračený člověk, takže za mnou lidi na ulici třeba jen tak nejdou, ale ne že bych toho vyloženě využíval. Spíš třeba při jízdě v metru koukám do země nebo si čtu a nevnímám tu pozornost. Když jdu třeba se ženou nebo se syny, tak ti mě upozorňují, kdo na mě kouká a tak. S tím se musím nějak vyrovnat, kdybych si to ale připouštěl, tak je to nepříjemný.
Když se ohlédnete za svojí kariérou, změnil byste na ní něco?
U mne to bylo všechno jakoby přirozené, od školy, oblastního divadla, Národního divadla a teď to v Dejvicích. Já jsem chtěl vždycky dělat na menším divadle se skromnějším intimnějším souborem. Splnilo se mi to, takže si nemůžu stěžovat.
