"Ahoj, jsem George," řekl mi u baru pražského hotelu.
"Já vím, jsem Jana," nezmohla jsem se na nic duchaplnějšího a s panickou hrůzou v očích mu podávala propocenou ruku. Nešlo totiž o klasický rozhovor, které hollywoodská ikona poskytuje zřídka. Lucas zkrátka dostal hlad a hledal své přátele z týmu, s nimiž se pravidelně kolem sedmé schází na večeři.
Bělovlasý Američan se pousmál, špitnul fórek několikanásobnému držiteli Grammy Terenci Blanchardovi, který pro něj k filmu napsal hudbu, a ztratil se v chodbách.
"Tak to vidíte," říká mi jazzový trumpetista, "on je prostě normální." Nestačím se divit. Blanchard se přiznává, že měl stejný "problém".
"U George nejde jen o profesionalitu, s tou se počítá od první vteřiny. Mám na mysli spíš klid, který je u tak hyperúspěšných lidí ohromující," říká a usrkává vodu s ledem. Práci s českým FILMharmonic Orchestra Prague si nemůže vynachválit, ódy pěje i na budovu Rudolfina.
Závidíme vám Krakonoše
"Jéé, ale řeknu vám výbornou historku. To jsme jednou natáčeli ve studiu a nad hlavami nám proletělo letadlo. Nevadilo nám to, ale když proletělo asi osmé, připadal jsem si jako při bombardování. Když v Rudolfinu začalo pršet, měl jsem podobný pocit. Ta akustika v sále je fakt neuvěřitelná," směje se a hned přihazuje další poklonu na adresu českého tělesa.
Shoduje se s ním i Lucasův dlouholetý kolega a přítel Rick McCallum. "Spolupráce s Českem není vůbec o penězích. Kdyby tady nebyli talentovaní lidé, myslíte si, že bychom se vraceli?" pokládá řečnickou otázku. Děkuji za celý národ a on dodává, že to nejlepší nám stejně vzít nemůže. "Vizuální efekty, práce se zvukem a hudbou, v tom všem jste srovnatelně skvělí jako v Hollywoodu. Ale máte krtečka a Krakonoše, to vám fakt závidím," dodává.
Od člověka, který Lucasovi pomohl vydělat miliardy, to zní famózně.