Předcházející Hudební glosář najdete zde
Nedělám si přehnané iluze o všeobecném rozhledu popových hvězd. Měly by mít ale po ruce osoby, které za ně ten rozhled mít budou. Chápu, že ve vysokém byznysu se kouká na něco trochu jiného, než že by se prověřoval čistý štít pořadatelů koncertů nebo těch, k jejichž poctě se různé show konají. Ale stejně mi připadá naprosto neuvěřitelné, jak v souvislosti se situací v Libyi vylézají na světlo jedno za druhým jména hvězd, které zpívaly pro Kaddáfího. Beyoncé, Nelly Furtado nebo Mariah Carey sice zdánlivě šlechtí, že teď ty miliony dolarů, které za vystoupení inkasovaly, dávají na charitu, to je ale trochu pláč nad rozlitým mlékem. Copak opravdu mají tak bezectné manažery, že nevěděli předem, co je "velký Muammar" zač?
Ostatně z podobného soudku je přetrvávající blazeovanost některých českých hvězd populární hudby ve vztahu k působení v komunistickém režimu. Aktuálně mě dohřála Helena Vondráčková v talkshow mého milého kolegy Honzy Dědka v divadle Viola (více zde). Viděl jsem jenom kus záznamu na internetu, ale to mi bohatě stačilo. Vyprávění Vondráčkové například o tom, jak "musela" jet na Festival politické písně v Sokolově (jehož název si "jako" dokonce nepamatovala), protože by ji jinak "nenechali jezdit do zahraničí", nebo by ji snad – považte! – čekal dokonce "zarach", je skutečným plivancem do obličeje stovkám jiných umělců (ano, včetně Marty Kubišové, například). Docela mě mrzí, že Honza tuhle nehoráznost přešel jenom vtipem.
A do třetice vlastně na podobné téma. Můj milovaný Bob Dylan se chystá na dubnové turné do Číny. Pokoušel se o to už vloni, ale tehdy od tamní vlády nedostal povolení. Teď ano a už se raduje, jak tam oslaví padesát let na pódiu a nadcházející květnovou sedmdesátku. Dylan rozhodně není tupá popová popstar, která by netušila, co se ve světě děje. A možná, že bere svoje čínské angažmá jako možnost oslovit nebo aspoň potěšit právě tu část lidí, která je proti tamnímu režimu. To všechno bych mu i věřil. Ale přesto jsem přesvědčen, že koncertovat jako by se nic nestalo v zemi, jejíž vláda se drží u moci zavíráním svých oponentů do kriminálu, je nemravné. Sorry, Mr. Dylan. A pokud by snad někdo chtěl protiargumentovat světovým zájmem o nedávné šanghajské Expo, odpovídám rovnou: ano, i to mi přišlo od základu špatně.
K příjemnějším věcem. Ve středu koncertovala v Lucerna Music Baru Lydia Lunch se svým projektem Big Sexy Noise. Víc než stafáž za zády jí tam dělají členové britské kapely Gallon Drunk. Pořádající česká agentura Scrape Sound si na nich "vymodlila" samostatný blok, který předcházel příchodu "alternativní kněžky" na pódium, což byla v rámci tohoto turné skutečně vzácná a dokonce i v zahraničí reflektovaná událost. Jakkoli bylo vystoupení Lydie Lunch výborné (na rozdíl od premiéry před půldruhým rokem v Arše tentokrát koncert netrpěl špatným zvukem), pro velkou část fanoušků bylo vystoupení "syrových a surových" Gallon Drunk silnějším zážitkem. Takovou dávku energie, spojenou s evidentním nadhledem, často člověk fakt nevídá. Ani neslýchá.
Belgičtí Hooverphonic vydali nové album, první po odchodu blonďaté zpěvačky Geike Arnaert, kterou nahradila Noémie Wolfs. Pro jejich (retro)pop mám léta slabost, nejsem si vlastně ani úplně jist proč. Každopádně mě deska The Night Before nezklamala, má přesně to, co člověk od téhle kapely očekává: silně melodické písničky, široká aranžmá, prokvetlá tu a tam (ale opravdu střídmě) "alternativními" prvky. Nová zpěvačka se rozhodně v kontextu dobrého jména kapely neztrácí a i její vizáž vyhovuje mírně dekadentnímu výrazu Hooverphonic. Rád bych je viděl živě.
