Režisérka sledovala Karla Gotta s kamerou bezmála rok, natočila čtyřicet hodin materiálu, přidala archivy i výpovědi jeho přátel. Nic převratně nového nenašla, i když na premiéře Gott označil její film za "nejotevřenější a nejupřímnější ze všech dokumentů o mně". - Čtěte Sedmdesátiletý Gott prosí: Konečně mě kritizujte
A určitě si to opravdu myslí. Potíž je v tom, že hlouběji ke své podstatě nepustí nikoho, ani sebe; jako by sám uvěřil, že to, co často opakuje, patří k jeho nejosobnějším a nejniternějším sebevýprodejům.
Namísto objevných faktů však filmu pomáhá situační uvolněnost podpořená chytrým střihem. Z hravého začátku se Gott přenese do zajetí polibků fanynek a obraz stvrzuje slovy: "Učili mě, že tenor musí zpívat něžně, jinak ženy poleká a utečou."
Tradičně líčí splněný sen o úspěchu, ale režisérka si vždy najde skulinku, jak scénu shodit, třeba "chcíplým" narozeninovým dárkem Gottovy dcery. Navíc zručně řadí vzpomínky, zkoušky, koncerty i cesty do jednolité vypravěčské řeky.
Více o Gottově odvrácené tváři zazní od kolegů. Jak tíží obrovská odpovědnost sólisty, který nemůže kvůli škrábání v krku poslat patnáct tisíc lidí domů. Jak zažil samotu – po nočních návratech ze zájezdů by ještě šel posedět, domů se mu nechtělo, nikdo ho tam nečekal. Beze slov zase z dokumentu čiší, že Gott je naše první a jediná skutečná hvězda západního typu: jakživ neodbude třebas posledního fanouška.
Jubilant v televiziDokument Fenomén Gott, v němž kamera sledovala rok zpěvákova života, vznikl k sedmdesátinám, jež má Gott 14. července. Nova, která po Občanu Havlovi a Fenoménu Gott plánuje další portrétní dokumenty, však odvysílá jubilantův filmový dárek s dvouměsíčním předstihem – aby s gratulací přišla jako první. Zároveň jí však jde o sledovanost, která je o prázdninách vždy nejnižší. |
Nechybí politická linie, byť zdrženlivá. Pražské jaro vítá Gott s nadějí, již utnou tanky, v roce 1969 ještě líčí zahraniční solidaritu s okupovanou zemí – a pak už přijde anticharta. Leč Gotta hájí nejvyšší morální autorita: Marta Kubišová.
Právě z téhle pasáže je znát střízlivý přístup režisérky: nedělá útočný film, nechce Gotta hladit, ale ani se chvástat ostruhami za jeho rozdírání.
A tak se dál drží hry s kontrasty: moudra o berlínské zdi shodí německá Včelka Mája a úvahy o otcovské způsobilosti zase hledání nočníku. Rodinné zákulisí bude zjevně divácky nejvděčnější; aniž o něm příliš mluví, Gott si své domácí štěstí užívá tak dojemně, že barvotiskovou idylku polidšťuje. Menší dávky sladkých dětiček by sice neškodily, leč národ se u nich určitě rozněžní.
Neznámý turista
Alespoň tři okamžiky zastihnou Gotta méně známého. V Kanadě vysloví obdiv těm, kdo uspěli v Americe – sám se to bál zkusit. Do soukromí zabrousí vysvětlením, proč své matce neřekl o první vnučce. A v působivě snímané cestě v Izraeli, kde se vyzná z fascinace svatými místy, je to najednou člověk bez jména, řadový turista v jedné šedé frontě.
Výjimečně Gott převezme princip zlehčování sám, třeba nad vlastními obrazy, přestože hned dodá: "Kýč je potřeba, ukazuje svět snesitelnější." A to je určující tón filmu, jenž se nestydí za to, jaký je, a ani nemusí.
Ano, chce se líbit, ale nedělá to podbízivě; je pozitivní, ale nepopírá, že v jiných vesmírech tomu tak být nemusí. Špátová nechala Gottovi, co je Gottovo, a co je filmařovo, si pohlídala v dobré víře i míře.
FENOMÉN GOTT
ČR, režie O. Špátová, hrají K. Gott s rodinou, L. Štaidl, M. Kubišová, 80 minut. Vysílá Nova 9. května ve 20 hodin.
Hodnocení MF DNES: 60 %
