Reakce mimochodem vcelku pochopitelná: Francouze také nijak nevzrušuje fakt, že se u nás chystá snímek o Jiřím Kájínkovi. Byť je to svým způsobem legenda, stejně jako Mesrine ve Francii.
Veřejný nepřítel č.1 nicméně stojí za pozornost, i když zpracovává příběh člověka, jehož jméno většině české veřejnosti nic neříká. Ostatně Bonnie a Clyde se také stali kultem, aniž by je u nás předtím kdokoli znal. Bonnie a Clyde jsou totiž dobře natočený film. Stejně jako "Nepřítel".
Jánošík, nebo Rozparovač?
Když film na předpremiéře v rámci Festivalu francouzského filmu představoval režisér Richet, v Paříži se právě rozjížděly diskuse na téma padouch, nebo zbojník s dobrým srdcem. Jacques Mesrine (Vincent Cassel), ústřední postava čtyřhodinového diptychu s oficiálními názvy Veřejný nepřítel č. 1 a Veřejný nepřítel č.1: Epilog (česká premiéra 1. ledna 2009), je totiž morálně i historicky velmi sporná postava. Jeho "kariéra“, to je více než stovka bankovních loupeží, hezká řádka chladnokrevných mordů a nespočet brutálních napadení.
Přesto má Mesrine pro Francouze kouzlo: samorost-sympaťák, anarchista, který rád provokuje státní moc. Zločinec, který sice okrádá a vraždí, ale nepostrádá jistý smysl pro spravedlnost - taková je druhá tvář gangstera, který se po útěku z jedné z nejstřeženějších věznic světa zařadil mezi mediální hvězdy. Když ho za nejasných okolností zlikvidovala protiteroristická jednotka, stal se z něj navíc hrdina. Neobjednal si Mesrinovu vraždu někdo "shora"? řešilo se. Soud řekl ne, ale pochybnosti zůstaly a dnes se znovu probouzejí.
Inspirace pro Kájínka
"Zločin nemá hrdinu“: heslo, které diptych uzavírá, provázelo režiséra po celou dobu natáčení. "Nechtěl jsem Mesrina ani oslavovat, ani obhajovat. Nezajímal mě ani jako akční hrdina. Jediné, na co jsem se soustředil, byl on jako člověk - otec, milenec, cítící bytost. Rozporuplná, to ano. Ale tím líp,“ vysvětloval Richet, když se na něj sesypaly výtky, jak jen mohl natočit film o zabijákovi.
Nutno podotknout, že co si předsevzal, to dodržel. Veřejný nepřítel není ani čistá gangsterka, ani politický pamflet, ba ani tradiční biografie. Je to neobvykle vycizelovaný portrét člověka, na kterého se dá dívat z desítek úhlů a ani jeden není hlavní nebo jediný. Když běží úvodní titulky, sledujeme Mesrina, jak nastupuje do auta či chodí po ulici, prostřednictvím děleného obrazu: co rámec, to jiná kamera a jiná perspektiva. Všechny jsou zajímavé a všechny něco vypovídají.
Totéž platí i pro film jako celek. Veřejný nepřítel je hravý, vynalézavý, místy až naturalisticky dokumentární, a přitom celou dobu neuvěřitelně stylový a řemeslně bezchybný. Provokativní, leč úzkostlivě korektní. Odosobnělý v přístupu k tématu, a přitom chytlavý. Kájínek může Mesrinovi závidět.
