Dílo zpracovává proces s Miladou Horákovou a Březina je napsal pro pěvkyni Soňu Červenou.
V čem je osud Milady Horákové atraktivní pro operu?
Podle mne je to ryze operní téma. Proti sobě stojí absolutní zlo a absolutní dobro, a zlo dočasně zdánlivě triumfuje. Je tu marný, ale ušlechtilý boj proti prolhanosti a nakonec justiční vražda. Smrt nevinné ženy byla vždy oblíbeným operním námětem a zde navíc jde o reálný případ z nedávné minulosti.
Soňa Červená hraje Horákovou?
Opera je složena z fragmentů, v nichž se odhalují jednotlivé charaktery. Pěvkyně tedy neztvárňuje jedinou figuru, stejně jako nikdo z interpretů – s výjimkou prokurátorů, zpívaných dětmi z Kühnova dětského sboru. Myslím, že je to vhodný postup, který posluchačům umožní soustředit se na to, co Soňa Červená říká, a ne třeba na to, jestli zrovna vypadá jako Milada Horáková.
Čerpali jste pouze z autentických pramenů?
Libreto, které jsme napsali s režisérem Jiřím Nekvasilem, cituje hlavně dobové soudní dokumenty. Zhudebnil jsem i dopis Horákové na rozloučenou. Přidali jsme ještě text Jana Vodňanského, který vystihuje atmosféru 50. let, a jakousi dadaistickou koláž z písně Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude.
Jakou hudbu jste vymyslel pro tak nezvyklou předlohu?
Opera sestává ze čtrnácti uzavřených, hudebně odlišených čísel, která však, doufám, budou působit celistvě. Například telegram náčelníka StB z Českých Budějovic je tichounce zpívané arioso, čtení rozsudku jsem zase stylizoval do jakési barokní kantáty. Šlo mi o zdůraznění artificiálnosti a grotesknosti, rozhodně jsme nechtěli nic zlehčovat ani zesměšňovat.
Neodpovídalo by teatrálnosti monstrprocesu spíše větší divadlo?
Teatrálnost námětu nespočívá ve vnějším patosu, nýbrž ve vnitřní pokoře. Chtěl jsem, aby zpěvákům bylo vidět do tváře. Kolowrat je úžasně klaustrofobní prostor, diváci budou sami "účastníky" procesu.
Setkal jste se při studiu materiálů s něčím, co jste dosud nevěděl?
Díky nynějšímu procesu s někdejší prokurátorkou Ludmilou Polednovou-Brožovou vyšly na světlo dosud nezveřejněné dokumenty, které jsme my nacházeli o trochu dříve. Vysvítá z nich mimo jiné, že rozsudky byly stanoveny už pět dní před začátkem procesu. Nečekal jsem takový cynismus. Také mne překvapilo, jak chatrně byl proces vystavěn. Komunisté tehdy už měli moc, ale neměli na své straně inteligenci. Mezi prokurátory byly proto samé rychlokvašky. A současně mě ohromila síla Horákové i dalších, kteří dokázali v hysterické atmosféře procesu věcně argumentovat. Horáková byla věřící evangelička a měla čisté svědomí. To jí dávalo onu mimořádnou sílu, na kterou bych chtěl svou operou upozornit.
