Když Jiří Suchý a Jiří Šlitr napsali jazzovou operu Dobře placená procházka, bylo Jitce Molavcové patnáct let. Viděla ji později v televizním zpracování a ani ve snu by ji prý nenapadlo, že si v ní jednou zahraje.
O dvaačtyřicet let později od slavné semaforské inscenace nastudoval Dobře placenou procházku v Národním divadle Miloš Forman se svými syny. Jitku Molavcovou Formanovi obsadili do role Tety z Liverpoolu, postavu Listonoše nemohl hrát nikdo jiný než Jiří Suchý.
Dva osvědčení jevištní partneři se však na jevišti Národního divadla potkali jen jednou pro zadané představení. Záměrem Miloše Formana totiž bylo, aby své figury hráli po boku dalších alternujících herců.
Jitku Molavcovou to nemrzí: „Režiséra Miloše Formana mám ráda a věřím mu. Jeho rozhodnutí jsem respektovala,“ říká herečka. Rozhovor o Dobře placené procházce poskytla kvůli značnému pracovnímu vytížení e-mailem.
Jak vlastně triumvirát Miloš, Petr a Matěj Formanovi, kteří prosluli nejvyšší náročností, zkouší?
Byl to pro mě zážitek, který mi už nikdo nevezme. Moc si toho vážím. Formani, Pešek, Ivanovič, Suchý, Pištěk, kolegyně a kolegové, kteří si navzájem přejí jen to nejlepší – na to se nezapomíná. Když se sejde tolik významných osobností nad dobře napsanou předlohou, to by v tom byl čert, aby se to nepovedlo. Miloš Forman je výjimečná osobnost a být v jeho společnosti byl pro mne zážitek. Umí se dívat na svět dětskýma očima a to je mi blízké. Je to inscenace okysličená i pohledem jeho syna Petra. A když se sejdou dva až tři Formani, stojí za to být u toho. Mám ráda při práci pohodu a ta byla po celou dobu. Miloš Forman občas předával režisérské žezlo svému synovi Petrovi a zdřímnul si. Spinkal jako miminko. To jsem mu opravdu záviděla.
Prý se vám při vstupu do Národního divadla rozklepala kolena. Opravdu jste po tolika zkušenostech v Semaforu i jinde vstupovala na tuto scénu s bázní?
Ne jenom s bázní, ale především s úctou. Od dětství jsem totiž toužila bydlet v Národním divadle. Bylo to pro mne, a stále je, posvátné místo. Jako když vstoupíte do chrámu. Rodiče mě vodili do Národního divadla na opery: Tosca, Aida, Madam Butterfly, Rusalka... Dodnes prožívám tu překrásnou hudbu spojenou s dramatickými osudy hrdinek.
Postavu Tety z Liverpoolu hrají vedle vás ještě dvě odlišné představitelky. Každá Teta je tedy zákonitě jiná. Jak ji vidíte vy?
Po svém. Jsem schopna vcítit se do cizích osudů, snažím se jim porozumět. To je asi jediná možná cesta k vytvoření postavy.
Je pro vás Teta, tajemná, trochu mondénní femme fatale, také tragická postava?
Vnímám ji tak. A téma jejího života? Velice současné. Honba za penězi, majetkem a citová chudoba. Píseň Tety Proč je to tak mě dojímá. Je to vyznání ženy, která má všechno, ale chybí jí to podstatné – láska. Tento šanson je vlastně její životní zpovědí. Tato dáma z velkého světa, která na první pohled září štěstím a rozdává nejen svoje peníze, ale i energii, má dušičku zmačkanou jako kus papíru.
Máte ráda vážnou hudbu a operu, také jazz, Dobře placená procházka vlastně to všechno spojuje...
Tato hudební koláž, která je ještě obohacená o písničky z představení Sekta, se mi dostala pod kůži. Právě to propojení vážné hudby, jazzu a písní vycházejících z gregoriánského chorálu je neobvyklé a o to více vzrušující.
Představení se také objevilo ve Španělsku. Mrzí vás, že vám kvůli nemoci utekla reakce španělského publika? Zajímalo vás, jak reagovalo na semaforskou
poetiku?
Při jedné z generálek jsem si nešikovně hnula s kotníkem. A tak jsem svým kolegyním a kolegům popřála šťastnou cestu a na radu lékaře jsem ten týden strávila se zafixovaným kotníkem doma. Díky alternacím jsem si to mohla dovolit. Pokud vím, představení ve Valencii mělo velký úspěch a už se chystají další zahraniční zájezdy. To, že semaforská poetika funguje i v zahraničí, jsme si vyzkoušeli už v letech minulých, kdy jsme hráli v angličtině ve Finsku, rusky v Moskvě a zpívali naše písničky v Americe, Kanadě, Austrálii.
