Tak jako tehdy se Klicperova „zakuklená“ rytírna hraje v úpravě Ivo Krobota a Vladimíra Procházky, obohacené o dobové vlastenecké texty. Tak jako tehdy zní hudba Jiřího Bulise a Lubora Šonky. A i ta opona scénografa Luboše Hrůzy - dělící jeviště na prostor pro příběh a prostor pro hru na něj - je skoro stejná, jen zdobnější a výtvarně efektnější. Čím to, že osvědčená koncepce v novém prostředí nefunguje? Krobot jako by ztratil smysl pro lehkost, nadhled a chytrou nadsázku.
| Hadrián z Římsů(Národní divadlo, Praha) | |
|---|---|
| režie | Ivo Krobot |
| scéna | Luboš Hrůza |
| kostýmy | Luboš Hrůza |
| hudba | Jiří BulisLubor Šonka |
| dramaturgie | Miloslav Klíma |
| hrají | Karel PospíšilJitka SmutnáMartina VálkováPetr BláhaOndřej PavelkaVladimír JavorskýJiří ReidingerPetr Motloch |
Od úvodní schůzky Ruměny se Želmírem, kteří si pod „slovanskou“ lípou přísahají věčnou lásku, přes komediální sekvence s Hadriánem pravým a nepravým, po finále, kdy dobrá věc se podařila a věrná láska zvítězila, se děj Klicperovy lehkonohé frašky těžkopádně vleče. Kresby situací a postav, ve kterých je Klicpera mistr, jsou zjednodušené, fórky a gagy jsou prvoplánově doslovné, takřka odkoukané z pokleslé televizní estrády. Příklad za všechny: pán na Čelákově, rytíř Světislav, který má v Klicperově textu jistý starosvětský půvab, je v Krobotově inscenaci schematický primitiv: zoufale pomalý v myšlení i v pohybech, pořád jen zakopává o svůj velký meč, a když je naštvaný, vytrhává plaňky z plotu a mlátí s nimi o zem.
To je humor nováckého TELE TELE. Ivo Krobot už Hrabalovým Anglickým králem v Národním divadle potvrdil známé pravidlo, že uděláte-li totéž, není to totéž. Díky atmosféře malého divadla a autenticitě jeho herců jsme v Krobotově Hadriánovi v Činoherním klubu patrně přehlédli zradu, zakódovanou už tenkrát v pojetí inscenace. Totiž to, že Klicperova rytířská hra je parodií na sám tento žánr a parodovat - formou divadla na divadle - parodii je v podstatě nesmysl.
Herci Národního divadla - s výjimkou andělské nevinnosti Ruměny, dané mládím a krásou herečky Martiny Válkové - ovšem nenabídli režisérovi přirozenost, ale pouhopouhou rutinu a tlustý štětec, s nímž načrtávají své role. Jak už bylo řečeno, Světislava mluví a figuruje Karel Pospíšil tak pomalu, že zničí temporytmus každé scény, v níž účinkuje, a navíc je to postava hrubě poskládaná z fragmentů všech mnohokrát předvedených dovedností tohoto herce.
Soběbor, u Klicpery harlekýnský typ, je v podání Ondřeje Pavelky jenom obratný šíbr bez špetky jevištní poezie. Titulního Hadriána z Římsů, v Klicperově textu je to jen duševně nepříliš bystrý hypochondr, nabízí Vladimír Javorský publiku rovnou v podobě oligofrenika. „Strýně“ Jenovefa Jitky Smutné je tak obecně přibližná postava, že by mohla vystupovat v kterékoliv české hře z 19. století. Nejpodivnější figurou Krobotovy inscenace je Lepohlav mima Jiřího Reidingera - nejenže mu téměř není rozumět, s vyceněnými zuby a la komik Náhlovský a přikrčeností ufona j ako by do Klicperovy komedie spadl přímo z Marsu.
Připočteme-li k tomu všemu režisérovu nepřesnost v oddělování míst, kdy se hraje Klicpera, a kdy si divadelní trupa hraje na Klicperu (bez dobré znalosti hry občas nevíte, o co jde), dospějeme ke konstatování, že tak špatnou inscenaci si naše první scéna snad ani nezaslouží. Není to bohužel poprvé, co Ivo Krobot (a Národní divadlo s ním) hazarduje s uměleckou pověstí.
Z představeni Hadrián z Římsů.Z představeni Hadrián z Římsů.Z představeni Hadrián z Římsů.Martina Válková hraje Ruměnu v představeni Hadrián z Římsů.Z představeni Hadrián z Římsů.Z představeni Hadrián z Římsů.
