Prakticky jediný příspěvek, brazilský Já, ty, oni, totiž jasně přitakává životu - s humorem, laskavostí a s půvabnou samozřejmostí, třebaže se odehrává v kraji plném bídy. Jenže chudobu si hrdinové nijak zvlášť nepřipouštějí: žijí tu vesele, družně, pospolitě, ve znamení oddanosti a lásky - co na tom, že jejich komunita zrovna nesplňuje vžité představy o klasické rodině. Žena totiž postupně přivede pod jednu střechu celkem tři "manžely" a kupodivu jim to všem dohromady báječně klape, včetně dětí a rozkošné pointy, která se týká "papíro- vého" otcovství.
Kdyby takhle bezstarostně postupovaly postavy z ostatních filmů, ušetřily by si hromadu potíží. Například norský Aberdeen, ozdobený účastí slavné britské herečky Charlotte Ramplingové a Stellana Skarsgarda, hlavního aktéra von Trierova snímku Prolomit vlny, začíná ve chvíli, kdy má dcera přivést dávno nespatřeného otce k loži umírající matky. Tatíček je ovšem vyhlášený alkoholik, nepustí ho ani do letadla, takže putování se přenese na silnici. A během automobilové road movie hledají otec s dcerou po dlouhých letech i cestu k sobě navzájem.
Podobný nápad měli na druhém konci světa. Japonská První láska rovněž znovuobjevuje vztah dcery a otce ve chvíli, kdy matka leží v nemocnici. Tehdy dívka objeví maminčiny dopisy od její tajné první lásky a vezme si do hlavy, že dávného pisatele vypátrá a k matce přivede. Ovšem namísto romantického idolu nalezne ztroskotance a s překvapením navíc zjistí, že o skutečném citu svých rodičů věděla pramálo.
Dva snímky pro změnu sledují vazby matky a syna. Americký Magický Marciano představuje malého chlapce, který před rozháraným matčiným životem uniká do říše snů. Pak žena putuje do vězení a hošík do ústavu, kde je schopen komunikovat pouze s jediným podivínským člověkem. Hraje ho Robert Forster, známý i z Varů, kde se předvedl v Tarantinově Jackie Brownové - tentokrát je jeho hereckou partnerkou Nastassja Kinski. A právě tenhle muž se pokusí dát rozpadlou rodinu opět dohromady.
Hrdinka dánského díla Docela blízko si naopak svého synka postiženého autismem hýčká a brání před ústavní léčbou; odmítá sama sobě přiznat, že by mohl být nebezpečný - alespoň do chvíle, než v okolí najdou zavražděnou dívku.
Ženy se vůbec dostávají do popředí filmařského zájmu. Tak třeba maďarský Jadvižin polštář, inspirovaný bestsellerem Pála Závady, se odehrává na vsi osídlené Slováky zhruba od první světové války do třicátých let. Hlavní dějová linie se však týká soukromí jedné venkovanky, která si svou neblahou zkušenost se slabošským manželem "vylepší" pletkami s nespolehlivým milencem. (Vyjde to nastejno, milé dámy, vzkazuje režisérka.)
Střety emancipovaných žen s dávnými místními tradicemi se staly tématem dvou soutěžních titulů. Íránská Nevěsta ohně, jejíž vzdělaná hrdinka se brání dohodnutému sňatku s primitivnějším bratránkem, spěje od silného dramatu k trojnásobné tragédii. A indický Dům vzpomínek vychází ze stejného, byť ne tak krutě vyhroceného modelu: po rozvodu s konzervativním mužem, jenž otřese početným příbuzenstvem, si moderní exmanželka uchová zvláštní, vřelý vztah ke své tchyni. Pro zajímavost, právě tchyni si zahrála osobně režisérka snímku, jinak prý dcera významného indického filmového kritika.
Některé ženské příběhy napsal sám život. Yoyes, hrdinka stejnojmenného španělského příspěvku, byla opravdu členkou teroristické organizace ETA. Za pobytu ve Spojených státech však změnila své smýšlení a po návratu chtěla z krvavé mašinerie vystoupit - jenže trest pro odrodilce je nemilosrdný. Z plátna se tu připomene (po čtvrtstoletí) představitelka nezapomenutelné holčičky ze Saurova Starého domu uprostřed Madridu.
Další zajímavý skutečný osud přináší v černobílém formátu německý Bludný kruh, v němž režisér líčí závěrečnou životní etapu své vlastní matky - úspěšné spisovatelky, která sice žila v západním Německu, ale popularitu si získala zejména v NDR. Po pádu zdi do Berlína přesídlila a propadala ztrátě iluzí.
Literáti, respektive umělci mají v soutěžních filmech i jiná slavná želízka v ohni. Kupříkladu ruský snímek Deník jeho ženy zobrazuje velice komplikované milostné vztahy spisovatele Ivana Bunina během jeho emigrace, tak jak je zachytily manželčiny záznamy. O vášni věděl své i kontroverzní autor James Joyce, kterého v irském filmu Nora představuje miláček všech fanoušků Trainspottingu, dnes už hollywoodská hvězda Ewan McGregor. Obraz spisovatelova soužití s životní láskou, jednoduchou dívkou, již potkal na ulici, pochází z dílny režisérky, která prý v tuzemsku už točila klipy. A konečně Andělé všehomíra od dobře známého islandského tvůrce Fridrika Thora Fridrikssona našly inspiraci v Gudmundssonově životopisném, i u nás vydaném románu o malíři zmítaném schizofrenií a alkoholismem, který svůj talent utápí ve vztazích s lidmi stejného životního stylu.
Rozervaní ztroskotanci však nemusí výhradně sloužit múzám, mohou nosit i policejní uniformu - jako hrdina korejských Mentolek. Kdysi asistoval u tvrdých výslechů, manželka ho opustila, nyní potkává své bývalé vězně a neradostnou rekapitulaci svého života spojuje s obrazem vývoje posledního dvacetiletí Jižní Koreje.
Peklíčko ústící v tragédii si užijí rovněž postavy francouzského filmu Ochutnávač. Postarší boháč si najme nemajetného mladíka, jen aby pro něj testoval jídlo, postupně si však chlapce více a více přisvojuje - a jak může skončit lidská manipulace založená na touze neomezeně vlastnit toho druhého?
V menšině početní, nikoli však kvalitativní se letos ocitly snímky se společenskou tematikou. Chorvatský Duch maršála Tita staví svou zápletku na situaci, kdy se v malé vsi objeví muž s podobou i chováním dávno mrtvého Tita. Staří si nepřipouštějí, že kousek odtud je blázinec - chtějí věřit, chtějí mít aspoň naději, že se duch jejich někdejšího vůdce vrací. Italské Životy těch druhých se naopak dotýkají veskrze moderního fenoménu, totiž populárního televizního pořadu, jehož motiv se objevuje v mozaice důležitých životních okamžiků několika lidí, jejichž osudy se protnou. Jednu z rolí tu vytvořil polský herec Jerzy Stuhr, který bude na festivalu současně bojovat i za své národní barvy - jako režisér snímku Velké zvíře. Groteska na věčné téma, kterak lidská společnost vytlačuje na okraj každého, kdo se liší od vžitých norem, je založena na milé absurditě: hrdinové se ujmou zapomenutého cirkusového velblouda. Ten jim vynese nejprve slávu, poté však i závist, nedůvěru, izolaci - a nakonec chudák velbloud záhadně zmizí, zatímco čepic ve vesnici přibude.
Řadu společensky laděných látek uzavírá český příspěvek soutěže, novinka Drahomíry Vihanové nazvaná Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba. Titulní hrdinové se seznámí se svým vrstevníkem, Romem, jehož zločin z vášně lze posuzovat dvěma způsoby - podle suchých paragrafů "bílé" civilizace nebo podle odvěkých zákonů romské komunity. Právo, spravedlnost, poznání a sebepoznání - o tom všem vypráví návrat uznávané režisérky české nové vlny šedesátých let přímo na festivalovou scénu přelomu století.
 Aberdeen (Norsko) |
 Duch maršála Tita (Chorvatsko) |
 Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (ČR) |
