V rámci turné k propagaci novinky zavítali The Cardigans podruhé i do Prahy a odehráli tu příjemný koncert, který však byl viditelně poznamenán únavou kapely a nemocnými hlasivkami zpěvačky Niny Perssonové. "Má na hlasivkách malé ranky a momentálně nemůže vůbec mluvit. Doufáme, že se to do koncertu zlepší," svěřili se několik hodin před vystoupením dva členové skupiny - klávesista Lars-Olof Johansson a bubeník Bengt Lagerberg.
Není to paradox, že právě s vaším nejméně popovým albem slavíte největší úspěchy?
Johansson: Z našeho pohledu určitě ne, protože máme pocit, že teprve na Gran Turismu jsme se konečně našli. Konečně jsme snad dosáhli pravého zvuku The Cardigans, a tak nás těší, že se to lidem líbí stejně jako nám.
Takže vás úspěšné tažení alba po žebříčcích zase tolik nepřekvapilo?
Johansson: My jsme překvapeni hlavně z dění u nás doma, protože tam nás nikdy moc nebrali a po Gran Turismu jsme zčistajasna dostali čtyři ceny od švédské hudební akademie. Naši krajané nás pochopitelně znali už dříve, ale zdá se, že teprve nyní nás začínají mít rádi.
Šli jste už do studia s představou, že Gran Turismo bude složitější album?
Lagerberg: Já si nemyslím, že by naše nové skladby byly o mnoho složitější. Možná více tíhneme k rocku, ale i tak se zdá, že by každá skladba z nového alba mohla být nasazena jako singl.
Když mluvím o složitosti, mám na mysli mnohem méně průhledný zvuk nahrávky.
Lagerberg: Ach, tak to ano, to byl záměr. Řekli jsme si, že už nechceme působit jako retrokapela. Vlastně ani nevím proč, ale měli jsme potřebu znít ostřeji, přitvrdit naši hudbu basovou hutností. Když hrajeme nové skladby živě, je to mnohem větší legrace, konečně se cítíme jako rock'n'rollová skupina.
Na jednu stranu jste přitvrdili, ovšem zároveň z vašich nových skladeb vyzařuje mnohem tesknější atmosféra.
Johansson: Melodie mohou působit více melancholicky, ale nálada textů se podle mého nijak nemění. Už texty na našem prvním albu Emmerdale byly i přes popový kabátek docela smutné. Výjimkou snad bylo jen album Life, které jsme úmyslně pojali jako takovou bezstarostnou "retrokomedii".
Do Prahy jste přijeli bez vašeho baskytaristy Magnuse Sweningssona. Co se děje?
Johansson: Víte, když jste na turné, tak se opravdu bavíte jen hodinu a půl na pódiu. Zbytek tvoří převážně únavné cestování a poskytování rozhovorů a Magnus měl pocit, že už to nechce podstoupit. Určitě se nezúčastní evropského turné - nahrazuje ho náš kamarád Lars -, možná se připojí později. Velice nám chybí, ale z kapely snad zatím neodešel.
Vás osobně povinnosti spojené s popularitou ještě neunavují?
Johansson: Je to naše práce, a přece si nemohu stěžovat jen proto, že musím cestovat a poskytovat rozhovory. Ale nepopírám, že nás to už trochu vyčerpává. Nejhorší je, když stále musíte mluvit jen sami o sobě.
Není to paradox, že právě s vaším nejméně popovým albem slavíte největší úspěchy?
Johansson: Z našeho pohledu určitě ne, protože máme pocit, že teprve na Gran Turismu jsme se konečně našli. Konečně jsme snad dosáhli pravého zvuku The Cardigans, a tak nás těší, že se to lidem líbí stejně jako nám.
Takže vás úspěšné tažení alba po žebříčcích zase tolik nepřekvapilo?
Johansson: My jsme překvapeni hlavně z dění u nás doma, protože tam nás nikdy moc nebrali a po Gran Turismu jsme zčistajasna dostali čtyři ceny od švédské hudební akademie. Naši krajané nás pochopitelně znali už dříve, ale zdá se, že teprve nyní nás začínají mít rádi.
Šli jste už do studia s představou, že Gran Turismo bude složitější album?
Lagerberg: Já si nemyslím, že by naše nové skladby byly o mnoho složitější. Možná více tíhneme k rocku, ale i tak se zdá, že by každá skladba z nového alba mohla být nasazena jako singl.
Když mluvím o složitosti, mám na mysli mnohem méně průhledný zvuk nahrávky.
Lagerberg: Ach, tak to ano, to byl záměr. Řekli jsme si, že už nechceme působit jako retrokapela. Vlastně ani nevím proč, ale měli jsme potřebu znít ostřeji, přitvrdit naši hudbu basovou hutností. Když hrajeme nové skladby živě, je to mnohem větší legrace, konečně se cítíme jako rock'n'rollová skupina.
Na jednu stranu jste přitvrdili, ovšem zároveň z vašich nových skladeb vyzařuje mnohem tesknější atmosféra.
Johansson: Melodie mohou působit více melancholicky, ale nálada textů se podle mého nijak nemění. Už texty na našem prvním albu Emmerdale byly i přes popový kabátek docela smutné. Výjimkou snad bylo jen album Life, které jsme úmyslně pojali jako takovou bezstarostnou "retrokomedii".
Do Prahy jste přijeli bez vašeho baskytaristy Magnuse Sweningssona. Co se děje?
Johansson: Víte, když jste na turné, tak se opravdu bavíte jen hodinu a půl na pódiu. Zbytek tvoří převážně únavné cestování a poskytování rozhovorů a Magnus měl pocit, že už to nechce podstoupit. Určitě se nezúčastní evropského turné - nahrazuje ho náš kamarád Lars -, možná se připojí později. Velice nám chybí, ale z kapely snad zatím neodešel.
Vás osobně povinnosti spojené s popularitou ještě neunavují?
Johansson: Je to naše práce, a přece si nemohu stěžovat jen proto, že musím cestovat a poskytovat rozhovory. Ale nepopírám, že nás to už trochu vyčerpává. Nejhorší je, když stále musíte mluvit jen sami o sobě.
 Obal na desku |
 The Cardigans |
|
 The Cardigans |
 The Cardigans |
 The Cardigans |
