"Dnes už vím, že to byl šílený risk, psát mužskou postavu pro ženu. Ale vyšel," říká režisér.
Jak vás to vůbec napadlo?
Takové nápady se rodí jen v baru, nikdy za střízliva. Probírali jsme to s malířem Marianem Wlosinským, který postiženého Nikifora objevil, ujal se ho a jeho talentu sloužil na úkor své tvorby i rodiny. Navíc jsme nemuseli chodit daleko, herečka žije v lázních Krynice, kde působil Nikifor, stačilo přejít tři sta metrů.
Rozhodla jen fyzická podoba?
Ne, druhým důvodem byla podoba vnitřní. Feldmanová je herečka známá i z divadla v Lodži, ale žije podle víry, že bez zavazadel je cesta snadnější a člověk svobodnější.
Takový byl i Nikifor?
Ano. Náš film kromě lásky vypráví také o ztrátě talentu kvůli imagi. Jakmile umělec začne dbát o svou vnější pověst, přijde jeho nadání nazmar. Kdežto Nikifor představuje horizont svobodomyslnosti, o němž může každý umělec jen snít.
11. července 2005 10:43
