Zažil internaci, působení u „pétépáků“ i věznění. Přesto nezahořkl a svým pronásledovatelům, kteří se z něj snažili udělat vraha ve smutně proslulém případu Babice, odpustil.
Jak vzpomínal pro MF DNES na své zatčení? Když 18. srpna vystoupil ve svém tehdejším působišti v Jaroměřicích nad Rokytnou z autobusu, už na něj čekali příslušníci bezpečnosti.
„Budu střílet!“ křičel jeden z nich. Páter Valerián se zastavil a ukázal hruď: „Jestli vám to dovolí svědomí, střílejte.“ Nikdo nevystřelil. Náměstí bylo plné lidí. Muži prý mávali pěstmi a fandili mladému knězi, který se ukryl v kostele, než se rozhodl, že se nechá zatknout.
Josef Valerián čtyřicet let působil jako kněz v Moravci.
Oblíbení kněží s autoritou byli po únoru 1948 velkým protivníkem pro režim. Proto je chtěli komunisté zničit. Tak jako to udělali v případě Josefa Toufara v Číhošti či Jana Buly, faráře v Rokytnici nad Rokytnou. Nechybělo mnoho, aby se stal mučedníkem i Josef Valerián.
Jak vzpomínal na dusnou atmosféru po vraždě tří komunistických funkcionářů, ke které došlo 2. července 1951 v babické škole?
„Asi týden po střelbě jsem v Babicích sloužil mši, ale tu úzkostnou atmosféru si neumíte představit. Komunisté lidem v Babicích namluvili, že všechno zorganizoval farář a církev. Vypískávali mě a já myslel, že mě utlučou kamením,“ řekl před lety pro Katolický týdeník.
Valerián odsouzen nebyl (tři kněží byli kvůli Babicím popraveni), přesto skončil v internaci společně s dalšími kněžími a řeholníky v želivském klášteře. Setkal se tam i s Janem Podveským, se kterým sloužil v Jaroměřicích a jenž byl zatčen o něco dříve, i s církevními autoritami Karlem Otčenáškem či Františkem Tomáškem.
Nezahořkl a odpustil
Internace však měla stejnou funkci jako vězení. Kněží nemohli vykonávat své povolání, komunikovat s lidmi venku ani neměli volnost pohybu.
Zato práce jim režim dopřál dostatek. „Mne nepouštěli ven, měli strach, že bych mohl utéct, byl jsem mladý. Třídil jsem dřevěné špulky do továrny na nitě podle velikosti a barvy,“ vzpomínal Josef Valerián na necelé dva roky v Želivě.
Odcházel odtud vyhublý a vyčerpaný. Vážil pouhých 49 kilo. Přesto musel na další dva roky k pomocným technickým praporům do Komárna.
Později přece jen mohl působit jako kněz. V Ořechově, Jihlavě či Tišnově. Tam byl v roce 1962 znovu zatčen. Tentokrát byl i odsouzen - na dva a půl roku ve Valdicích za „podvracení republiky“. Než se mohl vrátit znovu ke kněžské službě, prošel i civilními zaměstnáními - pracoval například na pile.
Od roku 1976 působil v Moravci. Poslední rok života strávil v Charitním domově důchodců pro kněze tamtéž. „Každé setkání s ním pro mě byla veliká vzpruha,“ vzpomíná akademická sochařka Mirka Špačková. Posledních třináct let spolupracovali při opravách kostela i mobiliáře.
„Nezahořkl a odpustil všem, kteří mu nějak ublížili. Zároveň mladým často připomínal, co se stalo, protože si neuvědomovali, jak někteří lidé za minulého režimu trpěli.“
Josef Valerián zemřel na Velikonoční neděli. Při pohřbu zpíval sbor z Lanžhota. Na svého bývalého faráře v jihomoravské obci, kde osm let působil, nezapomněli. „Zazpívat mu přijeli i loni k jubileu,“ připomněla Mirka Špačková.
