A že ji oceňují vesměs nadšenci podobní těm, kteří se v souladu s názvem dokumentu, jenž právě vstoupil do našich kin, vydali trabantem až na konec světa.
Není to první cestopisný deník svého druhu, parta už představila svá svědectví Trabantem Hedvábnou stezkou a Trabantem napříč Afrikou. Nejnovější výprava, během níž absolvuje osm lidí více než jedenadvacet tisíc kilometrů napříč Latinskou Amerikou z Guyany na nejjižnější přístupný bod kontinentu, se však liší.
Vraky v propasti
Vedle Čechů ve dvou žlutých trabantech se dobrodružné jízdy účastní dva Poláci ve fiátku zvaném maluch a jeden nezlomný Slovák, který naplní národní hrdostí i česká srdce, neboť trasu absolvuje na motorce Jawa 250 z roku 1957. A když jí chybí blatník, nahradí ho kaktusovým listem, což je technické maximum srozumitelné i divákovi, jenž motorismu jinak neholduje.
Ale o technickou stránku tu nejde, "trabantí" jezdci jsou veselí, ale ne profesně vtipní jako průvodci pořadu Top Gear a jejich záběry mají parametry domácího videa - jenže obrázků, které hned tak někdo nenatočí.
Jistou monotónnost danou očekávaným faktem, že při cestě mimo obvyklé civilizovanější trasy zapadnou co chvíli do písku či bahna, vyvažují právě unikátní scenerie pralesa, horských samot, zapadlých hospůdek. A zejména adrenalinové přejezdy chatrných mostů plných děr, na něž řidiči kladou provizorně vylomená prkýnka a pomalu se po nich sunou na druhý břeh, ač v propasti vidí vraky aut, která tolik štěstí neměla.
Pozor na jazyk
Expedice si do sestřihu pochopitelně vybrala scény napínavé - dvojí ztrátu pasu, stoupání v Andách na první rychlostní stupeň, závody na solné pláni, důsledky jízdy v přílivu. Pomíjí Santiago, kde měli ztracené doklady nahradit, či otázku, jak si vedla jediná žena mezi muži.
Ale sem recenzní měřítka nepatří, neboť snem nebyl film, nýbrž cesta sama. Čili jen pro pořádek: ruší velká slova, přezíravost vůči běžné turistice a obraty "to je o tom, není to o tom". Sláva české motorky si padlou mateřštinu nezaslouží.
21. února 2014 |
