Příběh o Bráně pekelné, který se v Turkmenistánu vypráví už dobrých šedesát let, možná brzy dospěje do svého posledního dějství. Plánem na její uzavření se totiž nový prezident vůbec netají.
Historie vzniku této jámy má různé verze, které se od sebe významně liší. Ta pravděpodobnější, turkmenská, je nepříjemně bolavá právě pro Rusko. Poukazuje totiž na kritickou chybu sovětských prospektorů, na kterou Turkmenistán dodnes doplácí.
O tom, že by se někde pod turkmenskou provincií Ahal mohla nacházet ropa, se spekulovalo poměrně dlouho. Snaha odhalit v Černé poušti nejvýnosnější ložiska černého zlata ovšem narážela na celkovou technologickou zaostalost. Proto sem také v rámci bratrské rozvojové výpomoci mířila jedna expedice sovětských prospektorů za druhou. Objev, který učinili jen kousek od vesničky Darvaza, vypadal víc než slibně.
 |
Mohlo to být ohromné ropné pole, s nebývalou výtěžností. Jenže pak se přihodila nemilá věc. Vrtná souprava, testující vydatnost zdroje, se probořila do jakési dutiny. Údajně mělo dojít ke zhroucení celého zkušebního vrtu do podzemní kapsy nasycené zemním plynem. A – ale to už je opravdu spekulace – někoho ze sovětských geologů napadlo, že bude nejlepší zabránit úniku nebezpečných plynů do okolí tím, že se jáma zapálí. Což se neukázalo jako zrovna nejšťastnější řešení. Jáma totiž hoří bez ustání dodnes.
Brána není pro pěší čerty
Variant onoho příběhu je opravdu mnoho. Podle některých byla tato díra v poušti k vidění už v padesátých letech, jiní soudí, že k zapálení došlo až v osmdesátých letech. A pochopitelně se liší i výklad toho, jak k zažehnutí ohně došlo a kdo je vinen. Pnutí pak vychází především z toho, že místo výnosného naleziště zemního plynu získal Turkmenistán jen kuriózní cestovatelskou atrakci.
Unikátní místo se nachází poblíž osady Derweze (Darvaza), což v turkmenštině znamená brána. Hořícímu kráteru se pak proto začalo přezdívat The Gate to Hell (Brána do pekla). Jen pro upřesnění – není to žádná branka pro pěší, ale skutečně masivní portál. Jáma má průměr 69 metrů a pokrývá plochu 5 350 metrů čtverečních.
Její okraj není zrovna pevný, ale pokud byste přeci jen neodolali pokušení a nahlédli dolů, dohlédnete do zhruba třicetimetrové hloubky. Neuvidíte tam ale nic jiného než zuhelnatělou horninu, kolem které žhne rudá výheň ohně.
Zvědavost se vám vyplatit nemusí. Erupce metanu, hlavní složky zemního plynu, totiž přichází ve vlnách. A těžko dopředu říct, zda Brána do pekla nepřitopí pod kotlem zrovna v ten moment, kdy se budete chtít podívat dovnitř.
Teplota na dně kolísá okolo 400 °C, ale umí nárazově vyšplhat i k tisícovce. To už se hornina taví, a s ní často i objektivy fotoaparátů zvědavých turistů, kteří postávají nebezpečně blízko okraje.
Podívaná může být smrtící
Hodí se zmínit ještě dvě rizika. Předně – metan vytěsňuje kyslík*, takže za jistých okolností a bezvětří může během „výdechu“ z jícnu dojít k tomu, že vzduch v okolí jámy bude nedýchatelný. Spíš než ožehnutí vám tak hrozí udušení.
Také je tu ta nepříjemná maličkost s hořlavostí: pokud se koncentrace metanu v ovzduší zvýší nad pět procent, stává se hořlavým. I proto se pouštní kempy nocujících výletníků drží od Brány do pekla dál.
Na druhé straně se musí nechat, že takový pohled na ohnivý kotel, když stojíte uprostřed noční pouště, má skutečně něco do sebe. Připomíná to polární záři, jen v plamenných barvách. Přes den jsou tu k vidění i drastické výjevy. Může se například stát, že uvidíte ptáky, kteří v přeletu nad zónou horkého vzduchu ztratí výšku a spadnou přímo do plamenů. A v zimě se sem zase stahují pavouci a drobný hmyz. Teplo je ovšem láká do záhuby.
Turistů, kteří se tento fenomén vydají pozorovat, jsou ročně tisíce. Což není na Turkmenistán málo, ale zjevně ne dost na to, aby se vyplatilo tuto atrakci udržovat i nadále v chodu. Přeci jen, hoří tu zbůhdarma zemní plyn za miliony. A to se zemi, která je jeho šestým největším světovým vývozcem, určitě nehodí.
Je na čase ji zavřít
Plánů na uhašení, odpálení, sesunutí či zahrnutí, zkrátka uzavření Brány do pekla se za poslední léta naskládala dlouhá řada. Většina jich byla zamítnuta pro přílišnou nákladnost nebo neproveditelnost. Bývalý, silně autokratický turkmenský prezident Gurbanguly Berdymuhamedov jen nerad slyšel řeči odborníků o tom, že je něco nemožné. Nicméně slib, který dal svému lidu v roce 2013 – a sice že Bránu do pekla uzavře – naplnit nedokázal.
A možná proto tak bazíruje na likvidaci populární turistické destinace jeho syn a současný prezident Serdar Berdymuhamedov. Výnos o tom, že bude třeba ohnivou senzaci jednou provždy ukončit, byl jedním z prvních, které ve funkci podepsal.
Oficiálně to zdůvodnil tím, že vytrvalé spalování zemního plynu v kráterů má negativní dopady na zdraví lidí žijících v okolí, že jde o plýtvání cennými zdroji zemního plynu a vede to ke zbytečnému poškozování životního prostředí. Ale možná mu jen nesedělo, že jeho země je v očích celého světa spojována s Bránou do pekla.
* opravevno lehčí kyslík/těžší metan
Mohlo by se hoditZ hlavního města Turkmenistánu, Ašchabadu, jedou příhodným směrem dva dálkové autobusy. Přesedat musíte v Dasoguz, na turistický autobus. Doprava osobním autem je pohodlnější, cesta do cíle trvá zhruba 3,5 hodiny. Připravte se na to, že jedete do pouště a pustiny. Mimo samotnou Bránu do pekel potkáte jen minimum lidí. Hodí se také zmínit, že místní své podzemní ohnivé koloseum úplně rádi nemají a považují jej za trochu citlivou záležitost. Mísí se v tom křivda i selhání. V nedalekém okolí se nachází ještě dva podobné krátery. Vodní a Bahenní. Dejte tu pozor na neopatrnou manipulaci s otevřeným ohněm. O další Bránu do pekla tu nestojí. |
27. května 2011 |
