Na trasu, která měřila 1840 km, se Švédka vydala docela sama jen se sportovním vozíkem, kterému dala jméno Baby Blue. V něm před sebou po celých 58 dní tlačila celé své cestovatelské jmění, především stan, spacák a knížky.
Ačkoli to nebyl její první dálkový běh, kromě sportovní výzvy pro ni představoval ještě něco navíc.
„Měla jsem už dost všeho toho strachu kolem sebe. Toho, s jakými obavami my, obyvatelé západních zemí, vnímáme muslimy,“ vysvětluje Kristina exkluzivně pro iDNES.cz svou motivaci pro cestu.
Za lidmi i přírodou
„Chtěla bych, aby bylo na světě víc důvěry. Tím, že jsem se rozhodla běžet jako žena docela sama konzervativní muslimskou zemí, jsem chtěla ostatním i sobě ukázat, že důvěřuji lidem a nemám strach z neznámého.“
Zajímala ji i země jako taková. Od cestovatelů, kteří Írán navštívili, slyšela o jeho nádherné přírodě a velmi přátelských lidech. A tak se běžela přesvědčit.
Kristina Palténová (44)
|
Svou cestu za důvěrou začala v Bazarganu na tureckých hranicích a ukončila v Bajgiranu v provincii Chorásán Razaví na severovýchodě země u hranic s Turkmenistánem.
Denně zdolala přibližně 37 kilometrů, samozřejmě v závislosti na terénu a počasí. Běžela vyprahlou pouštní krajinou, městy, vesničkami i horami se zasněženými vrcholky.
Dojemné setkání
Na otázku, jaké byly nejlepší momenty její cesty, odpovídá se smíchem. „Páni, těch bylo hrozně moc!“ Ale pak si přece jen vybaví situaci, která ji prý vzala doslova za srdce.
„Jeden muž mi dal všechno jídlo, které měl. Sám neměl co jíst. To bylo smutné, ale na druhou stranu moc krásné,“ vzpomíná ultraběžkyně. „Byl také běžec, tak jsem se postarala, aby dostal opravdu dobrý pár běžeckých bot. Kdybych mu dala peníze, urazila bych ho.“
S vyhlášenou íránskou pohostinností se Kristina setkávala velmi často. „V Íránu je host boží přítel. I proto se zdejší lidé o své návštěvníky úžasně starají, je to velmi silná tradice,“ vypráví. „Za těch 58 dní jsem byla pozvaná do 34 rodin, každý chtěl být se mnou, povídat si.“
Bylo to sice úžasné a švédskou běžkyni pozornost místních těšila, občas však prý šíleně toužila i po trošce soukromí, které se jí dostalo jen málokdy. „Byla jsem z toho čím dál víc unavená,“ přiznává a přidává příhodu, která moc příjemná nebyla.
„Jednou, když jsem se zrovna necítila moc dobře, mě zastavil policista a měl nějaký problém s mým šátkem na hlavě. Pak mi zkontroloval fotoaparát a ptal se, jestli jsem novinářka. Být v Íránu novinářem bez speciálního víza je průšvih,“ vysvětluje Švédka.
„Choval se dost nepřátelsky. A protože jsem byla unavená, docela mě to vyděsilo a ptala jsem se sama sebe, jestli mi to za ty problémy stojí,“ přiznává. „Ale pak jsem si pár dní odpočinula a zase jsem se cítila mnohem lépe.“
Běh jako poselství
Kristina svůj dálkový běh Íránem absolvovala s kamerou a osm dní ji navíc doprovázel profesionální kameraman. „Z materiálu, který jsme natočili, vznikl dokumentární film Sama napříč Íránem. Trailer doteď vidělo už přes 16 milionů lidí. A poté, co se video objevilo v The Guardian, tak ho shlédlo dalších více než osm milionů lidí,“ raduje se Kristina Palténová. „Tohle krásné poselství se tak dostalo ke spoustě lidí. A to je také důvod, proč je právě tenhle běh pro mě tak důležitý.“
Ačkoliv se sama na začátku musela poprat s vlastním strachem a předsudky, s pocity osamělosti a ztracenosti v zemi, kde nerozuměla ničemu napsanému ani vyslovenému, je Kristina víc než spokojená.
Společnost pohostinných lidí Kristinu těšila, někdy ale zatoužila i po trošce soukromí a klidu.
„Tahle cesta mi umožnila setkat se se skvělými lidmi, kteří mi ochotně a nezištně pomáhali, dávali mi jídlo a pomáhali mi najít ubytování na cestě,“ dodává ultraběžkyně.
„Byli neskutečně přátelští a milí. A já jsem tak dostala příležitost ukázat tuhle tvář země Švédům, Evropanům a lidem na celém světě, kteří vnímají Írán jen jako zemi plnou teroristů.
