Před několika dny se vrátil 66letý Karel Řepa z Nepálu. Podle prvotních zpráv se tam po hurikánu se sněhem pohřešovalo několik stovek turistů včetně Čechů. Bývalý ředitel budějovické banky, který se velehorám věnuje intenzivně od roku 2000, je spokojený. V Himálaji s přáteli hledali panenské oblasti nedotčené civilizací.
Jak vypadal trek?
Do Himálaje vyrazila naše osvědčená parta sedmi chlapců od 55 do 66 let. Předem jsme si naplánovali méně frekventovanou trasu na sever od hlavního města Káthmándú umožňující propojit více oblastí a reagovat na vývoj počasí i počty turistů. Chtěli jsme se vyhnout davům, které se pohybují jak v oblasti Everestu, tak na treku kolem Anapurny. My hledali klid a zbytky původního životního stylu.
A našli jste je?
Částečně. Mezi Helambu a Langtangem jsme po přechodu sedla Lauribina La procházeli oblast jezera Gosaikund posvátného jak pro hinduisty, tak i buddhisty. Jednu chvíli jsme si mysleli, že ztracený ráj máme. Nejsou tam sice přímo osmitisícovky, ale to úplně stačí. Jste uprostřed běloušů, nádherných zasněžených kopců. Místní lidé jsou přátelští. Jsou tu původní vesnice, které žijí stejně stovky let.
To byl ztracený ráj?
Došli jsme do Highcampu pod Yala Peakem ve výšce pět tisíc sto metrů, stálo tam pět stanů. Postavili jsme pro nás další tři. Pak jsme přešli na trek Tamang Heritage. To bylo nádherné. Až na to, že nás také 17. a 18. října dostihla ta meteorologická divočina. Díky bohu jsme už byli pod třemi tisíci, tak nás pokropila jen dvoudenní průtrž mračen. Nakonec jsme si v Syabrubesi vzali taxíka a ten nás vezl šest hodin do Káthmándú. To byla příšerná cesta po úzké silnici se spoustou provizorně opravených závalů.
Místu, kde padaly laviny, jste se vyhnuli?
Ta místa znám z předchozích výprav. Naposledy jsme tam byli v roce 2010. V kempu pod Dhaulágirí, kam spadla lavina a vzala dva Slováky a šerpy. Hodně špičkových horolezců přišlo o život při banální nehodě. Tady šlo o anomálii počasí. Zachránily nás kroupy na začátku. Přešli jsme sedlo Ganja-la a tři dny trávili ve stanech kolem pěti tisíc metrů ve dnech, kdy řádila sněhová bouře.
Sledovali jste záchranné práce?
To jsme byli už v Káthmándú, nahlásili příchod na zastupitelství a ozvali se známým na internetu. Pak jsme už jen sledovali, kolik je nezvěstných, kolik lidí vykopali. Je to jeden z největších tamních průšvihů posledních let. Neměl bych to říkat, abych neměl pak Nepál zakázaný, ale chyba je podle mě na straně tamních institucí. Ten cyklón se nezrodí v Nepálu. Táhne se od Bengálského zálivu přes Indii nahoru. Přichází pravidelně. Teď jenom přišel později. Meteorologové ho mohou s dnešní technikou sledovat, vydat varování.
Proč to nedělali?
Místní turistika je ohromný byznys. Od doby, co je v Nepálu klid a neřádí tam Maoisté, přijíždějí sem statisíce lidí. Třeba je nechtěli odehnat.
Na treku nejdou mobily?
Zásadně mobil nenosím, řídíme se podle GPS. Měli jsme všechno, co k treku patří. Cepíny, mačky, stany. Patnáct až dvacet kilo na zádech. Jenom ne doprovod. Na některé trekkingové vrcholy je povinný průvodce. S ním ale jdou další.
Původně se psalo o 350 ohrožených Češích. Je to možné?
Přímo ohrožených tolik asi nebylo, ale přítomných v Nepálu určitě ano. Nejvíc je v Nepálu kupodivu asi Izraelců, pak Francouzi, Japonci, Němci. Čechů je tam hodně.
Himálaj jste navštívil pošesté. Můžete srovnávat. Jak se mění?
Jako staromilec obdivuji turisty v pumpkách a kostkovaných košilích na Kleti. Ten posun je všude. Za posledních 10 let se počet turistů v Himálaji ztrojnásobil. V loňském roce na treky vyrazilo 250 tisíc cizinců. Je těžké najít klidné místo. Třeba Káthmándú je dnes jedna velká diskotéka. Kdo má peníze, může se nechat vyfotit na Everestu.
Co vás napadá, když se díváte na svět z výšky?
Nejsem příliš religiózně aktivní. Bližší než hinduismus je mi buddhismus. Nevnímám ho jako náboženství, spíš životní filozofii. První věta, kterou řekl Sidhárta Gautháma (budha) po probuzení zněla: Dveře nesmrtelnosti jsou otevřené těm, kdo s důvěrou naslouchají. Když se díváte na noční oblohu v Himálaji, kde jsou hvězdy nadosah, nebo pozorujete, jak ráno z oparu postupně vystupují vrcholy velehor, řekl bych, že něco na tom je.
Kudy šla výprava„Startovali jsme v Sundarijalu, 15 kilometrů od Káthmándú severním směrem na hranici s Tibetem k pohoří Ganesh Himal. První trek byl oblastí Helambu, tři a půl dne jsme nepotkali turistu. Když jsme přicházeli ke Gopte ve výšce tři a půl tisíce metrů, přišel pozdní monzun. Průtrž mračen, nakonec půl hodiny v krupobití – ačkoliv dlouhodobé statistiky udávají pro toto období příjemné počasí. Na sedle Ganja-la 5 130 metrů, kterým jsme chtěli jít zpátky, napadlo hodně sněhu. Bylo neprůchodné, a to nás vlastně zachránilo. Když jsme se z Yala Peaku vrátili do Ganjing Gompy, přehodnotili jsme situaci a vrátili se kolem Langtang Kohly do Syabrubesi, odkud jsme pokračovali k hranici územím Tamangů. Tím jsme spojili čtyři trasy.“ |
