Ideální dovolená? Letadlem určitě, autem s velkými obtížemi. Jenže Miroslav Stejskal, Dominik a Petr Vaňkovi ze Dvora Králové cestu do Maroka absolvovali v sedlech legendárních mustangů, tedy motocyklů, pro něž se vžila přezdívka fichtl.
Do marockého přístavu Tanger Med přijeli po dvanácti dnech putování napříč Evropou. V severoafrické zemi strávili jediný den. Projeli se po horách, přespali u jezera a z přístavu Ceuta se vydali na zpáteční cestu.
Druhý srpnový pátek je na náměstí ve Dvoře Králové přišly přivítat desítky lidí. „Byl to úžasný zážitek, na který budu vzpomínat celý život,“ hodnotí neobvyklou dovolenou Dominik Vaněk.
Když stroje, na kterých nadšenci do Afriky vyrazili, opustily továrnu, nikdo z nich ještě nebyl na světě. V duchu starých tradic spali během měsíční cesty pod širákem, většinou pod mosty, a celou Evropu projeli bez pomocí GPS navigace.
Každý vezl ještě 60 kilo navíc, včetně náhradního motoru
„Protáhnout nás celou Evropou bylo docela obtížné. Cestou tam jsme měli vytištěnou mapu na kusu papíru, cestou zpátky jsme mapu kupovali až někde za polovinou Španělska,“ pokračuje dvaadvacetiletý Dominik Vaněk.
Přestože si řidičák na motorku udělal teprve necelé dva měsíce před odjezdem, byl navigátorem výpravy. „Když už jsme hodně zabloudili, musel jsem použít mapy v telefonu. V zahraničí je to dost drahé, ale nic jiného nezbývalo,“ dodává.
Starší z bratrské dvojice Petr (27) byl týmový mechanik, o pět let mladší Miroslav Stejskal – ač profesí automechanik – ujal se role kuchaře. Ani jeden z nich neměl o práci nouzi.
„Každý den se něco rozbilo. Nejhorší bylo zjištění po noční ostré jízdě na Gibraltar, že mi chybí šest drátů v zadním kole z třiceti šesti. To bylo docela ošklivé,“ vzpomíná Petr Vaněk.
Všechny náhradní díly si vezli s sebou, včetně rezervního motoru. Naložili je do železných boxů připevněných na motorky a každý tak vezl padesát až šedesát kilogramů materiálu.
Nej zážitek: italská pohostinnost
Během cesty napříč Evropou si – podobně jako známá filmová dvojice Šimon a Matouš – nejčastěji pochutnávali na fazolích z plechovek. „Bylo to nejdostupnější a člověk věděl, co od toho může čekat,“ poznamenává Dominik Vaněk.
Za necelý měsíc trojice spořádala okolo padesáti čtyřsetgramových plechovek. Přestože cílem výpravy byla Afrika, největší dojem na motorkáře udělala Itálie. Ani ne tak Alpy, moře nebo architektonické skvosty, nýbrž italská pohostinnost.
Když se ve dvě ráno zastavili v ospalém městečku, aby si oddechli a schovali se před blížící se bouřkou, dostali nečekanou nabídku.
„Všimli si nás čtyři mladí Italové a asi po půlhodinovém rozhovoru nás pozvali k sobě domů, kde nás pohostili a nabídli nocleh. Bylo to hrozně příjemné. Druhý den nám objednali oběd a koupili jídlo na cestu,“ popisuje Miroslav Stejskal.
Pokračování? Leda se sponzorem
S fichtly do MarokaSe stroji vyrobenými mezi lety 1975 až 1982 ujeli více než 7 400 kilometrů, během 28 dnů projeli sedm evropských států a Maroko. Na cestě tam projeli Německo, Francii a Španělsko, zpět se vraceli přes Španělsko, Francii, Itálii, Slovinsko a Rakousko. Do marockého přístavu Tanger Med dorazili 12. den, v Africe strávili 24 hodin. Nejdelší etapa měřila 420 km. Denně ujeli průměrně okolo 300 km, celkem spotřebovali 800 litrů benzínu a 20 litrů oleje. |
K nápadu vyrazit do Afriky inspiroval dvorské dobrodruhy televizní dokumentární cyklus Zašlapané projekty o objevech a nápadech českých osobností před rokem 1989, které z nejrůznějších důvodů nedošly uznání.
„Jeden díl byl o šílencích z tehdejší Mototechny, kteří v rámci propagace českého trhu jeli na mopedech Stadion k moři. My jsme si řekli, že když to oni zvládli na stadionech, tak to můžeme dokázat i my na mustanzích. Dokud nemáme rodinu a děti, chtěli jsme taky udělat nějakou volovinu,“ vysvětluje Petr Vaněk.
Kamarádi si chtějí dát od cestování pauzu. Na rozdíl od Dana Přibáně a jeho party „trabantistů“, kteří po projetí Afriky vyrazili do Jižní Ameriky, další pokračování zatím neplánují.
„Příští rok se určitě nikam nechystáme, ledaže by přišel nějaký hodně štědrý sponzor a někam nás poslal, ale sami na to nebudeme mít ani energii, ani peníze,“ uzavírá Petr Vaněk.
