Kde se skvěle lyžuje i divoce 'paří'. Zimní dovolená v Söldenu

Chtěl jsem si jen vyzkoušet sjezdovku, na které se jezdí Světový pohár. Nakonec jsem na ledovci v rakouském Söldenu potkal i slavného válečníka na rolbě.

Není to hned za rohem. Musel jsem přetrpět šest únavných hodin v autě, ale pak mě objaly alpské třítisícovky obsypané lyžařskými vleky v tyrolském údolí Ötztal.

Tip na dovolenou

Zajeďte si zalyžovat do Rakouska. Vyberte si zájezd na dovolena.iDNES.cz a vyražte ještě dnes.

Sölden se v úzkém kaňonu v západním cípu Rakouska nedal minout. Luxusní hotely, obchody i půjčovny lyží. A diskotéky. Mladí sem nejezdí jen za sportem, ale i na pověstné party, na nichž se dá pít až do rána.
 
Mě sem však přilákalo hlavně 150 kilometrů sjezdovek. A taky slavný americký sjezdař Bode Miller. Jeho obličej vykukuje v Söldenu na každém rohu – je tváří místního lyžařského střediska.

Na závodní dráze

Chytám první sedačkové "vajíčko" a vyrážím na vrcholek ledovce Rettenbach. Tady jezdí elita. Každý rok na konci října se tu obřím slalomem otvírá sezona světového poháru v lyžování. Začátek svahu je pěkně pozvolný, zvládly by ho i děti. Kroutím dlouhé oblouky na upravené pistě. Najednou se z ničeho nic přiblíží hrana a padám pod terénní zlom. Jedna lyže se prudčeji zařízne do svahu, ale naštěstí jsem to ustál, raději zpomalím.

Sölden

Takže oprava, tady nahoře to pro děti zas tolik není. Byl to moc ostrý začátek, radši se jdu rozjezdit na mírnější sjezdovky. Na těch se ale nedá dlouho vydržet, pořád vás to táhne nahoru, na ledovce – hned vedle Rettenbašského leží Tiefenbašský se svým vrcholem Tiefenbachkogl a nebeskou vyhlídkou. Z jejího kovového ramene, které visí nad údolím, za hezkého počasí dohlédnete až na nejvyšší tyrolskou horu Wildspitze.

Kouzelný pohled do krajiny ale přeruší hlad. Tak sjíždím k jedné z tradičních tyrolských dřevěných hospůdek, na které narazíte skoro na každém svahu. Dám si místní specialitu – špekové knedlíky – a stojí to za to. I proslavená hruškovice. Sytý oběd ale nebyl dobrý nápad, zbytek dne se na sjezdovce už jen ploužím.

Při krátkých pauzách slyším všude okolo sebe češtinu. "Čechů sem jezdí rok od roku víc, jako by obživla rakouská monarchie," říká mi s úsměvem instruktor Petr, kterého potkám na svahu. Ale na Rusy a Nizozemce prý pořád nemáme.

Sloni na sněhu

Lyžovat se v Söldenu dá od září do května. Ale jen v dubnu na sjezdovce potkáte sněžného slona a můžete narazit do pyramidy ze sněhu. Rok co rok už deset let tu dávají divadelní hru o hrdinském přechodu vojevůdce Hannibala přes alpské ledovce. Tedy hru, ona je to spíš megashow se speciálními efekty za víc než tři miliony eur.

Vedle lanovky to najednou vypadá jako v Egyptě říznutém Indií a zdálky vám na kovové konstrukci vztyčené na rolbě kyne starověký římanobijec Hannibal. Alpy sice při vpádu do římského impéria přešel jinudy, ale tady si ho přivlastnili.

V příběhu lásky, zrady a války však neúčinkují jen herci a lyžaři. Místo slonů tu duní nadupané motory rolb a skáčou tu přes sněhové duny skútry a motorky. Nad hlavami se prohání stíhačka a rakouská armáda dokonce zapůjčila producentům vrtulník i s posádkou.

Přes tři sta lidí na sněhovém jevišti tu mluví a zpívá německy, ale stačí si nasadit sluchátka s anglickým překladem. Českou verzi bohužel nemají. I přes dokonalou vizuální show korunovanou výbuchem a odstřelem lavin však u diváků v mrazivém večeru vítězí stánek se svařákem.

Světelná show. Ve hře o Hannibalově překročení Alp se při bláznivých skocích na skútrech a lyžích zatím nikdo nezranil.

V termálních pramenech

Místní zima dokáže pořádně zalézt za nehty a na náročných svazích brzy zjistím, že sedavé zaměstnání není dobrá příprava na slalom. Potřebuju regenerovat. A tak vyrazím do termálních pramenů v blízkém Längenfeldu. Sjedu si tobogan, spařím se v sauně, ale hlavně slastně ležím v třicet šest stupňů teplé vodě. A koukám přitom na vrcholky Alp, ne zevnitř, ale z venkovního bazénu ve tvaru létajícího talíře.

Konečně chápu, proč se o Söldenu a jeho okolí říká, že je to led i oheň v jednom.