Nádvořím opočenského zámku zní troubení z lesnických borlic a více než 120 sokolníků se rovná do řady. Stejný počet přihlížejících obdivuje orly, sokoly či jestřáby usazené na kožených rukavicích mužů a žen z Česka i ze zahraničí.
Je deset ráno a po krátkém přivítání a několika organizačních pokynech zazní myslivecké „Lovu zdar!“ a jedenáct skupin sokolníků se rozjíždí do honiteb. Někteří jen pár kilometrů, jiní třeba až do Moravan na Pardubicku.
„Je to o osobních přátelstvích a fandovství české myslivosti a českému sokolnictví. Někdy musíme jezdit hodně daleko,“ říká předseda Klubu sokolníků Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Veselý.
Některá sdružení totiž sokolníky odmítají, největší problémy jim ale dělá úbytek drobné zvěře v krajině. Jednotlivé skupiny jsou proto rozdělené podle toho, zda dravci loví srstnatou či pernatou zvěř. Náš autobus míří do Librantic u Hradce Králové, kde sokolníky letos vítají už po čtyřiatřicáté. Loví se tu jen zajíci a srnčí, a proto je v autobuse slyšet cinkání rolniček na drápech jestřábů a orlů.
Autobus zastavuje na okraji Nepasic, cíl cesty je za kopcem. Sokolníci vytvářejí široký roj a pomalu míří k chatě místních myslivců, která je od nás vzdálená dva kilometry. Když někdo vidí zvěř, musí to ohlásit, teprve pak může vypustit dravce. Na některé vyjde řada jen dvakrát.
„Támhle je zajíc, pouštím,“ ozve se odkudsi z druhého konce roje. V teleobjektivu se ho snažím najít, ale i pro dlouhé sklo je příliš daleko. Vidím jen drobnou hnědou šmouhu. Jestřáb se k ní blíží, ale na jeho úspěch nedohlédnu. Až později se od sokolníka dozvídám, že útok mladé samici nevyšel.
„Narodila se 30. května, takže ještě nemá tolik zkušeností. Vlítla skrz ten remízek k rybníku a tam byly divoké kachny. Tak si sedla na větev takové vrbičky, protože viděla, jak se schovávají v houštině. Nechtěla sletět dolů a musel jsem ji přemlouvat,“ líčí Pavel Tippl z Prahy, který ale sokolničí hlavně na chatě u Liberce. O pořádný kus blíže úlovku byl o několik desítek minut dříve, když jeho jestřáb chytil zajíce. Jenže i tehdy se nakonec kořisti podařilo uniknout.
„Bylo to na dálku, což stojí víc sil a když pak došlo k souboji, tak ho neudržela. Mladí ptáci ještě nemají ten styl. Musí se to naučit, chce to čas,“ dodává sokolník.
V závěru každého lovu se koná obřad k uctění zvěře, takzvaný výřad.
Řada myslivců pokládá sokolnictví za nejčistší formu lovu právě proto, že šance obou soků jsou velmi vyrovnané. Z desítek útoků tak sokolníci z Librantic uspěli jen dvakrát. Po necelých čtyřech hodinách přicházíme k myslivecké základně jen se dvěma zajíci a mladou srnkou. Je to ještě kůzle jen o málo větší než zajíc. Ostatním se podařilo před orly utéci.
„I některá sdružení preferují ulovení zvěře orlem než ránu kulovnicí. To je pro nás výhoda. Je to rovný boj, který se rovná boji v přírodě. Těch útoků jsou desítky, než se podaří něco ulovit. Ubíhající zajíc je velký čtverák, umí kličkovat, orla přeskočí do metru padesáti. Je to až neuvěřitelné,“ říká Jiří Veselý.
U myslivecké chaty nejdříve sokolníci uctí ulovenou zvěř při takzvaném výřadu. Tři kousky nejsou v poslední době neobvyklým výsledkem. V minulosti přitom byly výřady mnohem bohatší. Třeba v Libranticích ulovili před 50 lety i přes tisíc zajíců ročně. Teď to jsou asi dvě desítky. Úbytek je značný i u bažantů, naopak přibývá prasat a lišek.
„Nepřeje tomu nic, hlavně zemědělské hospodaření. Tady se střídají tři plodiny: řepka, pšenice, kukuřice. Nic víc. Navíc zdejší zemědělci nesečou, ale vše zmulčují. Dneska děláme v honitbě dvakrát více hodin než jsme dělali dříve a nikde se to neprojevilo,“ stěžuje si místní myslivecký hospodář Stanislav Žabka. Poukazuje také na výry, kteří se v okolí usadili v každém lesíku, a na krkavce. Ti jsou metlou na drobnou zvěř.
„Nejvíc ji ale ohrožuje zemědělec, který velkoplošně hospodaří ještě víc, než za socialismu. Stroje jezdí šílenou rychlostí, mají 12 metrů v průměru a drobná zvěř před nimi nestačí utéct,“ dodává Veselý.
