Místo dobývání soupeřovy klece raději dokonale uzamknul tu brněnskou. Sedmadvacetiletý slovenský gólman byl hlavním trumfem Komety při jejím mašírování za titulem. Reportéři MF DNES mu přiřkli Cenu Václava Paciny pro nejlepšího hráče play-off.
Přitom ještě nedlouho před startem vyřazovacích bojů jej trýznila kolísavá forma a ze splínu jej tahaly rozpravy s vlastní mámou. „Uklidňovala mě, ale byla možná víc na nervy než já,“ popisuje Čiliak.
Z čeho byla vaše maminka nervózní?
Ze mě, chodil jsem jako bez duše. Ale pak jsem si řekl, že nemůžu být tak negativní. Že musím dát hlavu nahoru a sám se k tomu dokopat. Občas mi i vynadala, když jsem se litoval. Hokej je takový, že někdy to jde, někdy nejde, a člověk se občas dostane do fáze, že ho to netrefuje.
Pochyboval jste v té době o sobě?
To ne, ale prostě to nešlo. Sám jsem si to uvědomoval a snažil jsem se s tím něco dělat.
A co s tím gólman může udělat?
Trénuje, trénuje a snaží se na všechno okolo vykašlat. Věci, co byly, se snaží hodit za hlavu.
V play-off už jste cítil formu?
Tam už mě to trefovalo. (směje se) Ale hodně mi pomáhali hráči. To play-off jsme odehráli fakt neskutečně, klobouk dolů. Byl jsem až v šoku, kolik střel mi zblokovali, strašně mě těšilo stát za nimi. Tomáš Malec by se hodil do střely i po hlavě, to bylo neskutečné, ale tak to měl každý. Povzbuzovali jsme se a to nás dál nakopávalo.
Přiznejte: věřil jste na začátku února, kdy se Kometa trápila, že byste mohli něco takového dokázat?
My jsme si řekli, že budeme věřit stále. To, že jsme neztratili důvěru v tým, asi bylo rozhodující. Ani špatné období nás nezlomilo. I když jsme v play-off prohrávali se Spartou, říkali jsme si, že se nic neděje, že máme ještě dvě třetiny a musíme věřit. V šatně jsme měli obrovské osobnosti a bylo neuvěřitelné, co dokázaly.
Bylo těžší vychytat titul, nebo jej oslavit?
To je těžká otázka. (směje se)
Tak jinak: jak dlouho jste slavili?
Já ani nevím, měl jsem trošku problém rozeznat dny. Bylo to divoké, ale někdy se muselo skončit. Nevím, jak dlouho to bylo.
Jak se například seběhlo, že jste se spoluhráčem Kováčikem vylezli na popelářský vůz?
To jsme byli v restauraci, najednou přijeli popeláři a chtěli jsme si to zkusit. Když jsme byli malí, tak to byl sen každého.
Jak to, že jste se tedy stal hokejovým brankářem?
To byl nějaký můj nápad. Vzpomínám si, že hledali brankáře a já jsem řekl, že chci tu výstroj. A ještě si pamatuju, že jsem si v obchodě lehl na zem, když mi ji nechtěli koupit. Pak už museli.
Co vás na úloze gólmana tak lákalo?
Výstroj, maska... A taky to bylo něco jiného. Všichni byli hráči a já jsem byl brankář. Líbilo se mi, že jsem jediný. Pamatuju si, jak jsem měl starou koženou lapačku. Zrovna nedávno jsem přemýšlel, že ji musím někde vyhrabat.
Psalo se o vašem poutu s finálovým sokem Jánem Lašákem, měl jste i jiný vzor?
Líbil se mi Patrick Roy, jeho kartičky jsme sbírali. Sledovali jsme tehdy NHL, už si nevzpomenu, jak se ten pořad v televizi jmenoval.
Ale vás z mateřského Zvolenu vyštvali...
Byli tam jiní brankáři a mně řekli, že pro mě není místo, tak jsem musel odejít. Nebo nemusel, ale já jsem chtěl chytat.
Na mistrovství 9. tříd si vás vyhlédla Kometa. Nebáli se rodiče vás pustit do Brna?
Mamka plakala, bylo mi tenkrát čtrnáct patnáct let. Tehdy jsem byl v Brně sám na bytě s Kubou Kořínkem. Dostal jsem nějaké peníze na týden a řekli mi, že mám jezdit tramvají, kterou jsem do té doby znal jenom z Bratislavy. Oni mi řekli nějaké číslo a kde mám vystoupit, já jsem z toho byl úplně hotový.
Jak jste spolu hospodařili?
On mě vždycky tahal do školy a vařil, já jsem byl takový lenivý. Původně nás dali na internát, ale tam jsme nevydrželi. Měli jsme průser po tréninku – přišli jsme hladoví a svítili jsme po večerce, což se nesmělo. A já nejsem typ, že bych si od někoho nechal do něčeho kecat. Tak jsme šli na byt.
Nebyly chvíle, kdy toho na vás bylo příliš?
Když mi zjistili nějaké zdravotní problémy, nevěděl jsem, jestli ještě budu hrát. Pak mě z Brna poslali do Senice, kde to fungovalo super, ale byla to jen první slovenská liga. Odtud jsem šel do Nitry a tam jsem měl v jednu dobu myšlenky, že skončím. Pak jsem chytal ve Znojmě, kde jsem skončil a neměl jsem žádný klub...
Kdy nastal zlom?
Když mě Kometa poslala do Třebíče, tam jsem zažil neskutečnou sezonu. Byl tam Kamil Pokorný (jeden ze současných trenérů Komety), cítil jsem důvěru a udělali jsme historický úspěch. Odtud jsem šel do Brna. První sezona byla super, druhá taky s medailí a třetí... Stává se.
Před uplynulou sezonou jste se prý se šéfem klubu Liborem Zábranským vsadil, že zhubnete.
Už dřív jsme se takhle jednou vsadili. Vždycky jsem vážil o trochu víc, než bych měl. Nedělalo mi to problém, ale jsem rád, když ho můžu v něčem porazit. Bylo to nějakých pět šest kil. Míla Peca (kondiční trenér) na mě dával hodně pozor, dělali jsme cvičení na bicyklu, taky vymyslel, že mám za den vypít šest litrů vody.
Cítil jste se pak líp?
Nevím, v play-off už jsem to měl zase zpátky. Nerad vynechávám jídlo, klidně jsem se šel najíst do McDonald’s. Potřebuju doplnit energii a najíst se, abych neměl pocit hladu. Takže jsem teď jedl všechno a na váhu už radši nechodím.
Nemrzí vás, že ani přes skvělé výkony vás nepovolali do slovenské reprezentace?
Už to neřeším, asi mají s brankáři jiné plány. Já jsem si svoje splnil tady a to bylo pro mě nejvíc. Z reprezentace se mi nikdo neozval, na což už jsem zvyklý. Kdyby mi zavolali, tak bych jel, klidně i jako trojka, byl by to bonbónek. Ale nezavolali a tím to hasne. Podívám se na mistrovství v klidu doma s pivem u televize.
V Kometě zůstanete?
Brno uplatnilo opci. A já jsem tu strašně rád, je to pro mě srdcovka.
Nějaký větší brankářský sen nemáte?
Zase se někam posunout, to určitě. Ale ještě jsem ani nezačal řešit, jestli je nějaká možnost. Doteď jsem si užíval, co se nám povedlo. A když zůstanu tady, budu taky šťastný.
