Sbírá dresy a hokejky hvězd, teď sám nastoupí proti Crosbymu, Malkinovi a dalším stars týmu Pittsburgh Penguins.
Šťastný a bezelstný úsměv, jímž okouzlil fanoušky nejméně na dvou světadílech, když hned ve třetí partii nasázel čtyři góly New York Rangers, se teď v jeho obličeji střídá s vážnějším výrazem.
„Víme, že nás ty nejdůležitější bitvy teprve čekají. Máme obrovskou šanci a za žádnou cenu ji nechceme propásnout,“ tvrdí.
Poznal jste v kariéře větší slast než postup přes St. Louis do prvního finále v dějinách Sharks?
Asi ne. S týmem si užívám euforii. Ale ještě není konec.
Jak byste popsal nadšení, které kolem vás vypuklo, když jste dorazili Blues?
Bylo to něco neskutečného. Všichni byli hrozně moc šťastní. Lidi z vedení, my hráči, diváci. Vždyť někteří na Sharks chodí od jejich založení před 25 lety. Borci jako Thornton nebo Marleau jsou po osmnácti letech v NHL poprvé ve finále.
Byl Thornton třeba i dojatý?
Z Jumba srší dobrá nálada. Ale nikdo nevíme, jestli se ještě někdy tak daleko dostaneme. Taky si všichni uvědomujeme, že potřebujeme ještě čtyři výhry. Jsme blízko a zároveň hrozně daleko od poháru. Finále bude strašně těžké.
Tomáš Hertl (vlevo) se raduje spolu s Loganem Couturem z postupu San Jose do boje o Stanley Cup.
V pondělí se představíte ve stém utkání v sezoně. Dá se pouť za Stanley Cupem s něčím srovnat?
Určitě ne. Už je toho fakt hodně. Play-off je náročné. Ale přitom mě tolik baví! Lidi šílí.
Jak vaše tělo nese tu zátěž?
No, v několika zápasech během play-off jsem toho měl docela dost. Ale hrajeme stabilně na čtyři pětky, zkracujeme střídání. Dostáváme hodně volna, chodím na masáže. Děláme všechno, abychom byli na zápasy připraveni. Únavu už teď nebude nikdo řešit, do posledních zápasů dáme všechno, co v nás je.
Co operované koleno? A vůbec zdraví? Slouží?
Na nic si nemůžu stěžovat.
Přejí vám basketbalisté Golden State Warriors z nedalekého Oaklandu, zpěvák Hetfield z kapely Metallica, herec Anderson ze seriálu MacGyver. Jak okolí San Franciska žije hokejem?
Sice to u nás není jako v Montrealu nebo Torontu, ale v San Jose se hraje jenom NHL, takže město je hokejové. Na ulici nebo v obchodech nám lidi gratulujou.
Po famózním vstupu do NHL jste se protloukal temnějším obdobím. Zranění, pokles formy, chátrající sebevědomí. Cítíte po všech těch trampotách zadostiučinění?
Jo, celá sezona se mi docela povedla. Zlepšil jsem si statistiky, daří se mi. Ale nejvíc pro mě znamená ta naše současná jízda v play-off.
Dal jste se na dietu, vynechával jste mléčné a pšeničné výrobky. Pomáhá vám upravená životospráva?
Nerad bych lhal, a tak musím přiznat, že si občas něco sladkého dám. Jak teď máme zápas každý druhý den, nejde to úplně dodržovat. Spotřebuju hodně energie.
Zvažoval jste návštěvu psychologa, chystáte se na ni v létě?
Uvidíme. Hlavní ale je, abych si věci sám porovnal v hlavě.
Věříte si víc?
Ano. Samozřejmě mi pomáhá, že mě trenér posílá často na led. Že nastupuju s Joem a Joem.
„Může to být moje jediná šance na Stanley Cup. Dám do toho všechno.“ |
Jací jsou Thornton a Pavelski?
Ten první patří k nejlepším nahrávačům v NHL a ten druhý k nejlepším střelcům. Dokazujou to taky v play-off. Jsem moc rád, že naše lajna už asi padesát zápasů drží pohromadě. Každý den se od nich učím. Od první chvíle mě berou jako parťáka.
Jak se to projevuje?
Prostě se mezi nimi necítím jako bažant. Nechají mě, ať řeknu svůj názor. Bavíme se o drobnostech. Jumbo si ze mě dělá srandu, že náš útok vedu, protože jako první napadám a oni jezdí za mnou. Vznikla mezi námi správná chemie, klape to.
Vaše role vás často žene do skrumáží před branku. Jak je snášíte?
Na jednu stranu to není příjemná šichta. Kolik já už dostal krosčeků do zad! Navíc na naši lajnu chodí ti nejlepší beci. Od Webera z Nashvillu mám na památku pár modřin. Ale pomáhám takhle rád, učím se využívat své postavy. I když třeba nedám gól, těší mě, že zacloním výhled brankáři. Občas se mi taky povede nějaká ta teč nebo dorážka.
Třetí mač s Blues jste rozhodl dvěma zásahy a zvolili vás první hvězdou večera. Hlavně ta rána golfákem byla nádherná. Proč takhle nepálíte častěji?
To se mě v týmu ptali všichni. Já sám nevím. Asi je chyba, že do poslední chvíle někoho hledám. Tentokrát jsem prostě vystřelil.
A letělo to parádně, přímo do „šibenice“. Chystáte se aspoň trošku změnit styl?
Musím na tom pracovat. Bylo by fajn, kdybych tolik nekoukal okolo. Když už dostanu takovou šanci, mám se snažit dát gól jako proti Blues. Z té pumelice měl největší radost můj táta. Říkal mi: „Konečně jsi dal hezkej gól, a ne nějakýho matláka!“
Při tradičním rituálu vám pokaždé ze tří sérií soupeři blahopřáli k vítězství. Co vám řekl útočník Brown z Los Angeles, který vás před dvěma lety vážně zranil?
V každém mužstvu jsem měl někoho, s kým jsem se na ledě mydlil. Proběhne pár nadávek a seker, možná je tam i nenávist. Ale jakmile je konec, už se chováme kamarádsky. Slyšel jsem jenom fajn věci. Ať dál hraju stejně. Ať to dotáhneme až k poháru. Že to přetahování u brankoviště byla vlastně zábava.
Kdo se tedy zařadil mezi vaše úhlavní soky?
V prvním kole proti Los Angeles jsme na sebe naráželi s tím Brownem. Nebo s obránci Doughtym, Schennem. Pak přišel Nashville, nasazovali na nás toho Webera. Hodněkrát mě vychytal gólman Rinne, tak jsem do něj hučel: „Už mi něco pusť!“ V sérii proti St. Louis na naši lajnu chodil Pietrangelo, s Backesem jsme se strkali a sekali.
Tolik slavných jmen. Finále Stanley Cupu. Nepřipadáte si trochu jako ve snu?
Je pravda, že jsem něco podobného ještě nezažil. Ale snažím se dívat dopředu. Může to být moje jediná šance na Stanley Cup. Dám do toho všechno.
Jak jste se vlastně spřátelil s obráncem Romanem Polákem, krajanem, jenž přestoupil do San Jose letos v únoru z Toronta?
Poly je super. Známe se už z nároďáku, z mistrovství světa v Minsku. Bydlíme v jedné ulici, kousek od sebe. Hraje výborně zezadu. I díky němu jsme tak daleko.
Jak sledují tažení Sharks vaši nejbližší v Česku?
Dívá se celá rodina. Rodiče od přítelkyně, strejda, bratránek. Nadávají, že zápasy začínají v nejhorší dobu, ve tři ráno. Že pak usínají v práci. Stěžujou si, že to play-off dlouho trvá... Ale ne, přejou mi.
Kdo přiletí na finále?
Ještě to řešíme, ale vypadá to, že dorazí máma s bráchou. Táta prohlásil, že na to nemá nervy. Utíká od televize a pak poslouchá, co kdo křičí.
Takže vás ani nekritizuje?
Vždycky se něco najde. Ale tvrdí, že mě nechce rozptylovat, když jsme v tom finále.
Jak atmosféra Stanley Cupu uchvátila vaši přítelkyni Anetu?
Je taky moc šťastná. Chodí na každý zápas. Když hrajeme venku, naše holky se sejdou a fandí společně. Všichni si uvědomujeme, co jsme dokázali a co nás to stálo úsilí.
Nedávno jste měl smůlu na krvavé úrazy ve tváři. Jste rád, že se vám nyní nehody vyhýbají?
Musím zaklepat... I když mám v obličeji nějaké odřeniny a šrámy od hitů a ze strkanic.
Asi poprvé v kariéře vám narostly viditelné vousy, že?
Něco se tam objevilo, no... Nemůžu se srovnávat s Thorntonem a Burnsem, kteří to pěstujou už přes rok. Ale konečně je poznat, že hraju play-off, a vypadám jako chlap.
Jak dlouho se neholíte?
Přestal jsem týden před startem Stanley Cupu, asi před dvěma měsíci. Pod bradou už si můžu vousy chytit a tahat za ně. Přítelkyni se líbím, zato táta říká, že vypadám děsně. A ať to hned po finále shodím.
Vousiska Thorntona a Burnse jsou vskutku monstrózní. Jak si je ti dva udržují?
Mají v kabině malé hřebínky. A všichni jsme během play-off na každé kolo dostávali takové olejíčky na vousy, aby nám to pěkně rostlo.
Vyrazili jste po triumfu v Západní konferenci aspoň na menší oslavu?
Šli jsme s Tommym Wingelsem na sushi, dali jsme si dvě piva. Ale doufáme, že nás brzo čekají mnohem větší oslavy. Musíme být připraveni. Vychutnali jsme si to, ale pořád nás čeká hodně práce.
Dostali jste od šéfů nějaké volno?
Jen krátké. Máme tu třicet stupňů, teplo a sluníčko, takže jsem se těšil, jak se po delší době natáhnu k bazénu a trochu se opálím.
Ve finále narazíte na Penguins. Co vy na to?
Mají několik výrazných osobností. Crosby nebo Malkin dokážou vzít celý zápas na sebe, projet půl hřiště a rozhodnout. Kolem nich je dost zkušených hráčů. Ale co, ve finále nemůžeme čekat někoho slabšího.
