Ručinský uvažoval kvůli zdravotním problémům nad koncem kariéry už v několika předchozích letech. Vlastně od roku 2011, kdy se ze Sparty vrátil domů do Litvínova, si po každé sezoně nechával prostor na rozhodnutí.
„Ale teď jsem cítil, že můj čas se naplňuje, že je správný čas odejít. O konci jsem vážně začal uvažovat, až když skončil poslední finálový zápas v Třinci. Ale v průběhu sezony jsem tušil, že bude poslední,“ řekl 44letý útočník v rozhovoru pro iDNES.cz.
„Jsem člověk, který nechce dělat zásadní rozhodnutí v emocích. Dá se říct, že tenhle týden jsem k tomu dospěl a uvědomil si, kolik mi je, jaký je můj zdravotní stav a když si to všechno spojil dohromady, řekl jsem si, že je čas,“ vysvětlil Ručinský svůj krok, který se ve čtvrtek dozvěděla veřejnost.
Ulehčil vám rozhodování mistrovský titul, k němuž jste Litvínovu pomohl?
Samozřejmě byl to jeden z důvodů, proč jsem pořád pokračoval dál. Bral jsem to jako svou misi v Litvínově. Měl jsem klukovský sen, chtěl jsem si sáhnout na ten pohár. Když se mi to splnilo, tak... Nechci říkat, že bych byl nějak vnitřně vyhaslý, to určitě ne, ale moje mise v Litvínově skončila a už chybí něco, za čím bych se hnal.
Nepřemlouval vás litvínovský spoluhráč a nyní klubový šéf Jiří Šlégr, abyste třeba ještě rok zkusil?
Jirka byl první člověk mimo mojí rodinu, kterému jsem to oznámil. Vyrůstali jsme spolu, jsme odmalička kamarádi a máme spolu speciální vztah. Nepřemlouval mě, spíš si myslím, že mě pochopil, protože sám je v podobné zdravotní situaci. Já mám problémy s krční páteří a on s bederní páteří.
Stále nejste v pořádku? Hrozí operace?
Teď jsme se s profesorem Pavlem Kolářem dohodli, že tomu dáme nějaký čas, aby se nerv dal, pokud možno, do pořádku sám. Ale kdybych měl mít problémy v normálním životě, tak je samozřejmě další varianta operace. Ale snažím se jí vyhnout. A pan Kolář se taky snaží udělat všechno.
Jágr, poslední aktivní šampion Jaromír Jágr zůstal poslední z české sestavy na olympijském turnaji v Naganu, který ještě pokračuje v aktivní kariéře. Slavný útočník s nadsázkou prohlašuje, že bude hrát do padesáti. Je to vůbec možné? „Podle toho, jak jsem ho viděl hrát na mistrovství světa, tak může hrát ještě hodně dlouho,“ řekl o Jágrovi loučící se Martin Ručinský. Opora Floridy na domácím šampionátu zazářila, byl zvolen nejužitečnějším hráčem turnaje a chystá se v Las Vegas na další sezonu v NHL. „Hokej je pro Jardu taky celý jeho život. S přístupem k tréninku, jak se stará sám o sebe, pečuje o svoje tělo, tak myslím, že může klidně pokračovat dlouho.“ |
Můžete zavzpomínat na nejkrásnější moment vaší kariéry?
Neřekl bych, že se dá vypíchnout jedna věc. Samozřejmě Nagano je Nagano, olympijský turnaj, na reprezentační úrovni jsem zažil i tři tituly mistra světa, letos přibyla ta třešnička na dortu v podobě poháru s Litvínovem. Nechtěl bych srovnávat, co je víc nebo míň. Na všechny úspěchy i neúspěchy budu vzpomínat v dobrém. Všechno jsem prožil s výbornou partou kluků, vyrůstal jsem se zlatou generací českých hokejistů. Hrál jsem proti nim v žákovských letech, v dorostu a pak jsem s nimi absolvoval všechna ta úžasná vítězství v reprezentaci. Na tohle hlavně budu vzpomínat - na tu partu kluků, na kterou nedám dopustit, ten náš ročník 1971, 1972 byl úžasný. Bylo mi ctí a jsem pyšný, že jsem mohl být součástí této generace.
Je nějaký spoluhráč či trenér, který vám třeba nejvíc pomohl, na něhož budete nejvíc vzpomínat?
Mám pochopitelně nejblíž ke klukům z Litvínova, jako je Alby (Robert Reichel), Jirka Šlégr, Robert Lang. To jsou kluci, s nimiž jsem chodil do třídy. Z trenérů bych jmenoval Ivana Hlinku, který byl Litvínovák. Tehdy nás vytáhl do áčka a pak v národním mužstvu jsem s ním prožil úžasné chvíle. Ale budu vzpomínat i na Jardu Jágra, Martina Straku, Petra Nedvěda, s nimi jsem absolvoval celou tu misi. Těch kluků je spousta, mohl bych teď dlouho jmenovat další skvělé hráče, se kterými jsem měl tu čest se potkat v jednom týmu.
Dosáhl jste na mnoho úspěchů, mrzí vás, že mezi nimi není Stanley Cup?
Chtěl jsem strašně moc vyhrát Stanley Cup, ale za těch 17 let v NHL se mi to prostě nepovedlo. To je život. Nekoukám se na to tak, že bych seděl naštvanej a bouchal do stolu, že se mi to nepovedlo. Naopak jsem měl štěstí, že jsem byl členem zlaté generace, vyhrál jsem olympiádu, mistrovství světa a letos jsem byl součástí litvínovského úspěchu. Bylo mi shůry dáno zase jinde.
Co teď budete dělat? Nedávno jste říkal, že chcete cestovat za golfem do Skotska. To pořád platí?
Platí. Cestování bude součástí mého hokejového důchodu. Není to tak, že bych strávil dva roky na cestách, ale chci se podívat na nějaká místa, kam jsem kvůli hokeji nemohl. Chci si zalyžovat, miluju lyžování odmalička, jsem z hor. Při kariéře jsem k tomu moc šanci neměl. Teď na tohle všechno budu mít dost času, nebudu dělat nic, vezmu si dovolenou, budu si užívat života a pak uvidím, co bych chtěl dělat a co by mě naplňovalo.
Předpokládám, že se budete chtít vrátit k hokeji.
Chtěl bych se v nějaké roli určitě vrátit, jenom teď nedokážu říct, jaká bude. Čas všechno ukáže.
Lákalo by vás pokračovat s kamarádem Šlégrem v Litvínově?
Je to možné, věc k debatě. Od hokeje neutíkám, chystám se do Litvínova jezdit pravidelně koukat na zápasy, budu se snažit být s klukama, co nejvíc to půjde. I když to nebude každý den, jako když jsem hrál.
Rozlučku s fanoušky plánujete?
Zatím jsem to ani neřešil, nebyl k tomu prostor. Uvidím, popřemýšlíme v Litvínově, jestli se nějaká rozlučka stihne udělat.
