V uplynulé sezoně Vitásek odehrál ještě 26 zápasů v první lize na liberecké farmě v Benátkách. Postupně se prosadil do extraligového týmu Bílých Tygrů. Ale reprezentace? To by Vitáska ani ve snu nenapadlo. A představa nominace na mistrovství světa pro něj byla jen bláznivou sci-fi.
Teď má za sebou světový šampionát v Minsku, kde s českým týmem skončil těsně pod stupni vítězů. Nastoupil ve všech deseti utkáních, v některých navíc v elitní formaci s Jaromírem Jágrem. Není proto divu, že se z toho pořád nemůže vzpamatovat.
Ondřej Vitásek
Vzpomenete si ještě, o čem jste snil před rokem touhle dobou?
Před minulou sezonou jsem se chtěl usadit v kádru Bílých Tygrů v extralize. To byl můj hlavní cíl. Když pak po skončení soutěže přišla reprezentační pozvánka, chtěl jsem se v národním týmu udržet co nejdéle - a nakonec to vyšlo až do konce.
Co se ve vaší kariéře zlomilo?
Ani sám nevím. Vždycky jsem se snažil hrát to, co chce trenér, a vyhovět si se spoluhráči. Asi to teď do sebe všechno pěkně zapadlo a bylo z toho mistrovství světa.
Ukázal jste tím cestu ostatním, že na první pohled propastný rozdíl mezi druhou domácí soutěží a největší mezinárodní akcí nemusí být nepřekonatelný?
Dá se to tak říct. Spousta lidí si myslela, že je to nemožné, ale já jsem živý důkaz toho, že to jde. Ale musíte mít taky štěstí. Nepamatuju si, že by se někdo během jednoho roku probojoval z první ligy až na mistrovství světa.
Jaké to bylo sedět v kabině s legendárním Jágrem? Neměl jste tendenci mu vykat?
To určitě ne, i když je Jarda Jágr ikona českého hokeje. Já měl ale štěstí, že jsem si v extralize v Liberci zahrál s Méďou (Petrem Nedvědem), který toho v NHL taky hodně dokázal. I Vampola nebo Bartek jsou velcí hráči, a to mě otrkalo. Byl jsem proto svým způsobem víc připravený, než ostatní mladí kluci v nároďáku. Užíval jsem si všechny tréninky i zápasy.
TOHLE BUDE GÓL. Ondřej Vitásek (vlevo) se snaží ubránit průnik Joriho Lehtery, který se však dostal až před Alexandra Saláka a otevřel skóre.
Jaký jste si ze šampionátu přivezl největší zážitek?
To je těžké. Pro mě bylo zážitkem už jen to, že jsem se tam mohl podívat a že jsem si i zahrál. Ale kdybych měl vypíchnout jednu věc, tak možná postup do čtvrtfinále. Nikdy jsem v žádné soutěži tak daleko nepostoupil.
Popište svůj první pocit na ledě na tak velké světové akci.
Lehká nervozita. Při prvním vhazování člověk přemýšlí, co ho čeká a jestli to bude úplně jiné než to, co zná. Byl jsem náhradník a na led jsem se dostal až později. Navíc to bylo ještě v derby se Slováky. Trošku divoké na první zápas. Postupem času to ale ze mě spadlo.
Doteď vás skoro nikdo neznal, teď je o vás zájem. Jaké bylo číst si o svém fantastickém příběhu v médiích?
Samozřejmě jsem si něco přečetl, ale byl jsem naštěstí daleko od domova. Vždycky jsem se jen podíval a hned to zase hodil za hlavu. Zbytečně jsem to nerozebíral, to by mě ještě víc rozhodilo.
Jak těžké bylo srovnat se se skokem z domácí soutěže na mistrovství světa?
Hlavní rozdíl pro mě byl v tom, že v Minsku bylo větší hřiště. Víc se bruslilo, bylo to hodně technické, víc se bránilo střední pásmo. Člověk si musel dobře pohlídat, aby někde nepropadl, protože hráči jsou na šampionátu silnější a rychlejší. No, párkrát se mi to taky nepovedlo. Kvůli tomu hřišti se hrál úplně jiný systém než v extralize.
Ondřej Vitásek- Hokejový obránce, narozen 4. září 1990 v Prostějově. |
Jaké reakce na svůj výkon jste měl od trenéra Růžičky?
Když za mnou přišel, tak mi většinou říkal, ať se ještě zlepším, že to pořád není ono. Jsem rád, že mě takhle cepoval. Bez toho bych možná ani na mistrovství nejel.
Cepoval vás hodně?
No, občas mi dával kapky. Nám obráncům párkrát něco vytýkal. Skoro každý trénink byl u něj ostrý. Nevzpomínám si, že by někdy nezvýšil hlas.
A jak jste to snášel?
Člověk si na to časem zvykne a už ví, co má čekat. Samozřejmě ze začátku si říká: "Co to je?" Není to nic příjemného, ale musíte se s tím popasovat. Ale bylo to jako u trenérů, které jsem zažil v mládeži: kouč sice zařve, ale myslí to v dobrém, aby se hráč příště poučil.
S kým jste si v reprezentaci nejvíc rozuměl?
Na pokoji jsem bydlel s Pavlem Francouzem. A jinak jsem většinu volného času trávil s parťáky Sašou Salákem a Jakubem Petružálkem. Ti mi sedli hodně.
Po účasti na světovém šampionátu od vás bude leckdo čekat, že se stanete tahounem liberecké obrany. Cítíte větší odpovědnost?
Abych pravdu řekl, tak jsem se s tím ještě nezabýval. Ale je pravda, že někteří lidé to tak můžou vnímat. Když to bude potřeba, tak tuhle roli přijmu.
Ondřej Vitásek z Liberce (vlevo) v souboji s vítkovickým Petrem Strapáčem.
Mimochodem, jak reagovali spoluhráči z Liberce na to, že pojedete na mistrovství?
Nejdřív byli ve stejném šoku jako hodně jiných lidí. Ale všichni mi gratulovali. Říkali, že jsem hrál dobře a že si to možná i trošku zasloužím... Samozřejmě budu muset něco zaplatit do týmové kasy, pokladník Honza Výtisk mi to spočítá.
Vaše vystoupení bude znamenat zvýšený zájem hokejových skautů. Už jste něco zaznamenal?
Něco málo ano, ale zatím to neřeším. V Liberci mám smlouvu ještě na rok.
Je tedy stoprocentní, že u Bílých Tygrů začnete novou sezonu?
Ano, mělo by to tak být. I když nikdy nevíte, co se může stát. Ale s největší pravděpodobností začnu v Liberci - anebo v první lize v Benátkách. (smích)
