Martina Šubertová a Dominik Kaštánek. Dvě legendy. Dvě osobnosti. Dva svérázní sportovci, kteří tápali, kdy je správný čas odejít do penze. A bylo nakonec dobře, že to nevěděli, protože světový sport by bez nich byl chudší.
Tenisový Wimbledon by neměl svou královnu a hokejové Pardubice by v letošním finále extraligy stěží našly v brance větší jistotu.
Že Šubertovou s Kaštánkem neznáte? I tahle podivuhodná shoda ty dva spojuje, protože jak Martina Navrátilová, tak Dominik Hašek převzali jako děti příjmení po svých nevlastních otcích.
Oba se vyznačují obrovskou ctižádostí, oba se narodili v Československu za dob hlubokého komunismu, oba na Západě vydělali miliony, oba napsali historii populárních sportů na pět písmen (tenis a hokej). Ti dva si nejsou podobní zdaleka jen tím, že je fanoušci spoustu let předčasně posílali do důchodu.
Hra osudu
Nejslavnější tenistka historie se narodila v roce 1956. Stačí přesmyčka posledních dvou čísel a máte rok Haškova narození. A to není všechno.
Hašek se narodil jako Kaštánek, ale rodiče se rozvedli, když mu byly dva roky. Od 6 do 22 let biologického otce neviděl.
Rodiče Navrátilové se rozvedli, když byly dceři čtyři. To už Martinu vozil adoptivní otec Navrátil po řevnických kurtech v kolečku špinavém od antuky.
Vyhrát. Chci vyhrát!
Ctižádost z těch dvou přímo čiší dodnes. Už jako děti se chtěli zlepšovat a vítězit. Martina vydržela klidně dvě hodiny denně pinkat o stěnu, interval byl 200krát za minutu, za měsíc 720tisíckrát. A nejvíc ji bavilo, když mohla soutěžit s kluky. Tomu se říká zažranost.
I Dominik bral odmalička hokej strašně vážně, opravdově. Ať ho sám hrál, nebo se díval. Každou porážku Pardubic obrečel, s mladším bráchou Martinem, pozdějším fotbalovým reprezentantem, se neustále hecovali v lítých bojích doma na chodbě.
Navrátilová bude víru potřebovat i dnes, a to už kariéru opravdu nadobro (v září 2006) skončila. Lékaři jí nedávno zjistili rakovinový nádor na prsu, operaci už podstoupila, teď ji čeká ozařování.
Droga jménem sport
Když na pár dní vypnou a přestanou se potit při tréninku, tělo jim okamžitě zavelí: A hybaj něco dělat! Jsou to sportovní maniaci.
"I proto pro mě život nikdy nebude rutina," tvrdí Navrátilová. Sama náruživě jezdí na kole, miluje lyžování, basket a samozřejmě hraje hokej.
Její účinkování v ženském týmu Mother Puckers se stalo jednou z legend. "Na pravém křídle mě to baví," usmívá se.
Tak, a máme tu další paralelu, protože hokejový kouzelník Hašek zase tuze rád hraje tenis.
Kromě jiného. Baví ho tenis, lyžování, rád si zahraje hokej jako hráč v poli. Obvykle bojuje jako o život i v obyčejném "srandamači".
Spořiví milionáři
Ani jeden nevede okázalý život, nepotrpí si na luxus, ač by si ho mohli dovolit. Navrátilová sice létá helikoptérou a žije v prominentním Aspenu na horách v Coloradu, ale jako multimilionářka by se mohla rozmáchnout mnohem víc. Jen na tenisových výhrách vydělala přes 21 milionů dolarů, čímž patří na páté místo historického žebříčku.
Hašek stojí na žebříčku brankářů v NHL ještě výš, je třetí. Na základním platu si vydělal 56 milionů dolarů, další miliony mu přinesly bonusy nebo reklamní smlouvy.
Oba pečlivě rozmýšleli, kam investují. Peníze nerozhazují zbůhdarma. Leda nevydařený Haškův experiment s firmou Dominator, na němž prodělal asi 100 milionů korun, se z jejich společné spořivosti vymyká.
Těžkosti za oceánem
Když Navrátilová v roce 1973 emigrovala do Ameriky, přibrala během dvou týdnů deset kilo. Jedla hodně a nezdravě. "Z domova jsem byla naučená, aby se na talíři nic nenechávalo," popisovala. Psali o ní, jak je nežensky tvrdá. Měla svaly, pevnou kostru, naběhlé žíly. Rozhodně nevypadala jako idol krásy.
Haškovi se před 20 lety v NHL smáli, jak divný brankářský styl si z Evropy přivezl. Mrskal sebou na ledě, pouštěl hokejku... I proto se nemohl prosadit. Na podzim 1991 to chtěl v Chicagu zabalit. V knize Chytám svůj život líčí, jak naléhal na kouče Mikea Keenana: "Myslím, že na NHL nemám. Jsem starý a pomalý. Pusťte mě do Evropy, tam o mě mají zájem."
Přitom už po několika letech jeho revoluční umění skoro všichni zámořští experti obdivovali.
Nemlčí, kritizují, protestují
Především Navrátilová je bojovnicí, která se za svůj názor nestydí. Sympatizuje s lesbami, s ochránci zvířat, posílá peníze na charitu, nebojí se ostře zkritizovat českou a hlavně americkou politiku. O bývalému prezidentu Bushovi řekla: "On teroristy spíš vyrábí, než je potírá."
Také Hašek je slyšet, byť ne tak nahlas. Naposledy v březnu ztrhal šéfa hokejové ligy za příliš nízký trest pro hrubě faulujícího libereckého útočníka Bartoviče. "Kdyby teď Standa Šulc přišel do pardubické kabiny, hodili bychom na něj deku a všichni ho seřezali," řekl Hašek deníku Sport. Šulc o pár dní později rezignoval.
Ale Hašek zdaleka nežije jen hokejem. Baví ho divadlo, knížky, zajímá se o historii a byznys. Aby se to nepletlo, Navrátilová rovněž.
Tělo jako důkaz
První turnaj vyhrála Navrátilová v roce 1974, poslední o 32 let později. Hašek nastoupil poprvé za Pardubice v roce 1981 a ve čtvrtek stál v brance taky. Oba za mimořádnou dlouhověkost vděčí vlastní touze, oddanosti, zdraví a letitému drsnému drilu v tréninku.
Málokdo by vydržel takové dávky, oba si museli slávu tvrdě vydřít. I proto mají Navrátilová s Haškem dávno po čtyřicítce vypracované tělo podobně jako ve dvaceti. Samý sval a naběhlé žíly.
Najdou se mezi nimi rozdíly. Navrátilová k Americe přilnula, kdežto Hašek se lépe cítí v Česku a nikdy úplně nezvládl anglickou výslovnost. Ale jinak jsou si Šubertová a Kaštánek až překvapivě hodně podobní.
Zahraniční příběhy "nezničitelných"Vypil syrové vajíčko, obul bagančata a na hřišti pak lítal Vstával každé ráno v šest a místo snídaně se proběhl v těžkém písku. K obědu vypil dva litry mrkvového džusu a teprve při večeři si dopřál: obvykle si poručil steak se zeleninovým salátem. Když už se zakousnul do chleba, jedl jen kůrku, střídku nikdy. Pondělí bývalo pro Stanleyho Matthewse dnem bez jídla. Jen pět litrů vody mělo zavodnit tělo po víkendové turecké lázni. I v den zápasu měl jeden z nejslavnějších fotbalistů historie jasný režim: ráno si rozklepl syrové vajíčko a zapil jím tabletku s hroznovým cukrem. Připomíná to příběh, který s přibývajícím časem zlidoví, ale lidé, kteří Matthewse pamatují, vzpomínají: "Bylo to přesně tak, Stan byl na sebe šíleně přísný." Díky pedantické životosprávě hrál Matthews do 50 let anglickou ligu. Když mu bylo 48, dostal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, ještě během kariéry ho povýšili do rytířského stavu. "On byl trochu hypochondr. I sprchy chtěl mít jen pro sebe, aby od nás náhodou nechytil rýmu. Říkal jsem mu: Stane, nech mě aspoň, ať si dojdu pro kartáček na zuby," vzpomínal spoluhráč George Hardwick v magazínu FFT. Dnes je nemyslitelné, aby fotbalisté dřeli jako Matthews. Syn náruživého boxera a zapřisáhlý abstinent například hodinu před každým zápasem obul těžká bagančata a šel sprintovat. Když pak nazul kopačky z telecí kůže, které mu na míru vyrobila firma v Northamptonu, cítil se lehký jako vánek. "Matthews byl ten, kdo nás učil, jak by se měl hrát fotbal," řekl slovutný Pelé. Sir Stanley Matthews zemřel před 10 lety, bylo mu 85 let. 
Gordie Howe
Mantinel z pevných dubových prken v detroitské hale Olympia 28. října 1950 zaduněl. Hlavou do něj narazil nadějný domácí hokejista Gordie Howe. Tehdy se ještě v NHL nenosily přilby, 22letý Howe si po souboji s torontským protivníkem Tedem Kennedym zlomil nos a lícní kost, utrpěl těžký otřes mozku. Detroitem letěla zpráva, že zemřel. Lékaři v nemocnici museli vyvrtat otvor do jeho lebky, neboť mu otékal mozek a gradující nitrolebeční tlak ho opravdu mohl zabít. "Byl jsem při vědomí a trochu mě to znepokojovalo," říkal pak statný útočník s úsměvem. "Doufal jsem, že to vrtání včas zastaví." Howe se uzdravil, v následující sezoně se vrátil na led a stal se legendou. Sbíral trofeje, překonával rekordy, nacvičeným máchnutím loktem kosil soupeře, kteří si pečlivě rozmýšleli, jestli se k němu zezadu přiblíží. Pevně stavěný člověk jako Howe se jen tak nerodí. Měl posunutý práh bolesti a ohromnou páru, švihem přes celé hřiště přestřelil plexisklo za opačnou brankou. Stejně jako uměl dát gól, dovedl na něj přihrát a porvat se. Když na jaře 1971 poprvé ukončil kariéru (bylomu 43), patřilo mu význačné místo v hokejovém dějepise. Jenže on se o dva roky později vrátil na led a v konkurenční profesionální lize WHA válel se svými syny Markem a Martym za Houston Aeros. V soutěži rozhodně nebyl do počtu, v 46 letech se stal jejím nejužitečnějším hráčem. Definitivně hokeje nechal ve 52 letech coby dědeček. Kdyby však nebyl tak odolný, jeho život mohl skončit mnohem dřív. |
