Příbrský je i vedoucím projektu Kukang Rescue Program, jehož je Zoo Ostrava hlavním patronem a jehož cílem je zabránit nelegálnímu obchodu s chráněným outloněm váhavým na Sumatře. „Devastace přírody probíhá v Indonésii nesmírně rychle a my musíme udělat něco pro to, abychom to zpomalili,“ říká František Příbrský.
Zoologické zahrady už dnes nejsou jen místem se zvířaty v klecích, ale i institucemi zabývajícími se ochranou zvířat a přírody. Kdy se tento trend zrodil?
Když se podíváme do novodobé historie zoologických zahrad, tak ještě před dvaceti lety to opravdu byla jen místa, kam lidé chodili za zvířaty. Jak se mění doba, změnila se i zoo, a nyní u nich hraje ochranářská funkce důležitou roli. Nezahrnuje to pouze chov ohrožených druhů zvířat, která kdyby vymizela z přírody, tak se dá brát z chovů a vypouštět je zpět na místa, kde předtím běžně žila. Patří sem i ochrana zvířat in situ, tedy v místech, kde se zvířata přímo vyskytují. Takovéto projekty podporují zoologické zahrady stále častěji, často se to týká druhů, které samy chovají. Ostravská zoo je například hlavním patronem programu Kukang Rescue Program.
Zmínil jste chov ohrožených zvířat a jejich vypouštění zpátky do přírody. Jak jsou takové projekty úspěšné?
Jako příklad můžeme uvést záchranný program na vypouštění orlosupa bradatého zpět do přírody. V Evropě byl tento druh vyhuben i proto, že lidé věřili různým mýtům, například tomu, že jim tento druh unášel dobytek nebo i děti. Lovili jej proto tak, až orlosup bradatý z přírody úplně vymizel. A protože se tento druh chová v mnoha zoologických zahradách po celé Evropě, vznikl projekt, kdy se jejich mláďata vypouštějí na vybraná místa v Alpách, Pyrenejích a také na Korsice. Trvá to už několik let a díky zoologickým zahradám a několika dalším institucím se orlosupi vrátili zpět do evropské přírody.
Na tom se tedy podílela i ostravská zoo?
Ano, máme tady dva páry orlosupů, ale sami bychom na to nestačili. Jsou v tom zapojeny desítky zoologických zahrad z celé Evropy.
Je těch ohrožených druhů, které se vypouštějí zpět do přírody, v ostravské zoo hodně?
V zoo je velké procento ohrožených druhů. U některých poskytujeme v rámci takzvaných repatriačních programů každý rok přirozeně odchovaná mláďata, která se vypouštějí do přírody. V současné době jsou to hlavně zmínění orlosupi a také supi hnědí. Celkem je to přes šest set takto vypuštěných mláďat, například několik stovek sov pálených, sýčků obecných, puštíků bělavých a dalších druhů.
Jak se pak daří vypuštěným mláďatům v přírodě přežít? Přece jen do té doby žila v umělém prostředí a na život v divočině nejsou úplně zvyklá...
Stoprocentní úspěšnost tam samozřejmě není. Je to hodně složitá problematika, záleží druh od druhu. U ptáků je to lepší než u savců. Ale ani v přírodě ne všechna mláďata přežijí, mortalita je až 75 procent. Abyste mohli mláďata z lidské péče vypouštět, potřebujete mít také záchranný program. Zapojili jsme se třeba do vypouštění ibisů skalních ve Španělsku. Je tam velká voliéra, kde se rozlítají, zvyknou si na dané prostředí, teprve potom se voliéra otevře a oni mohou vylétnout.
Dohlíží se na ně i poté, co jsou ve volné přírodě?
Často jsou zvířata vybavena vysílačkou, aby se dala monitorovat a mohlo se zasáhnout v případě, že se něco děje. Loni byl třeba od nás vypuštěn v Bulharsku sup hnědý, jmenoval se Ostrava, žil v přírodě několik týdnů, potom byl lidmi otráven. Jiného supa bělohlavého, kterého jsme poskytli k vypuštění také v Bulharsku, jsme sledovali několik měsíců, kdy následně zemřel na drátech elektrického vedení. Nemělo na to vliv to, že byl odchovaný v zoologické zahradě, ale fakt, že elektrické vedení není chráněno tak, aby na něm neumírali dravci, kteří si na ně sednou.
A co programy in situ? V ostravské zoo je v tomto ohledu vlajkovou lodí Kukang Rescue Program, jehož jste vedoucím. Můžete jej přiblížit?
Mám ho na starosti, velkou část roku proto trávím v Indonésii, ale podílíme se i na dalších projektech. K našim klíčovým zemím patří také Vietnam, Laos a zmíněná Indonésie, spolupracujeme ale rovněž na záchraně antilopy Derbyho v severní Africe nebo na návratu gudeí, což jsou takové malé nenápadné rybičky, v Mexiku. Kukang je ale jedním z našich klíčových.
O čem tedy je?
Je zaměřený na záchranu outloňů váhavých a skládá se z několika částí. Patří do něj například fungování rehabilitačního centra na Sumatře pro outloně zabavené na černém trhu. Do té doby, než jsme ho postavili, nebylo žádné zařízení, kam mohla policie zvířata zabavená obchodníkům dávat. To bylo i důvodem, proč trh stále bujel, policie neměla kam outloně umisťovat, proto je ani nezabavovala. Obchodníci v klidu obchodovali a outloň byl stále ohroženější.
Proč se s outloněm tak čile obchoduje?
Když se na něj podíváte, tak je to taková roztomilá poloopice, skoro jako medvídek s velkýma očima. Lidé si je proto pořizují jako domácího mazlíčka.
Outloň držený v nevhodných podmínkách.
Když si člověk vezme, jak vypadají asijské trhy, tak se dá předpokládat, že obchodníci s outloni příliš laskavě nezacházejí…
Určitě, ta mortalita je tam obrovská, cestu od pytláka po majitele nepřežije až 90 procent zvířat. Nelegální obchod je pro outloně nejhorší hrozbou, ohrožuje je dokonce více než ztráta životního prostředí.
Zmínil jste první část programu, záchranné centrum, jaké jsou ty další?
Jednou z našich aktivit je vzdělávání. Postavili jsme poblíž našeho centra malou školu, kde děti učíme zdarma anglicky, zároveň je vzděláváme o přírodě a zvířatech. Kromě toho děláme přednášky na místních školách a pro farmáře, aby se naučili fungovat s divokými zvířaty, aniž by je museli zabíjet. A poslední částí je práce s místními komunitami. Jedním z výsledků této práce je káva Kukang Coffee.
To je co?
Měli jsme na Sumatře zaměstnance, který se přiženil do jedné vesnice, vzdálené asi tři hodiny cesty od záchranného centra. Psal nám, že je to tam super, že je tam spousta zvířat jako outloni, luskouni, orangutani a další, ale problém je, že je tam loví. Tak jsme tam jeli a potkali se s těmi pytláky. Zjistili jsme, že jsou to mladí sympatičtí farmáři, kteří, aby si přivydělali, chodili v noci do lesa lovit zvířata a prodávali je pak překupníkům. Tak jsme jim řekli, hele, neživí vás to, netěší vás to, máte zvířata rádi, nechcete raději pro nás dělat terénní asistenty a pomoci nám vyhodnotit tuto lokalitu, zda je vhodná pro vypouštění outloňů do přírody? Oni souhlasili a my jsme tak z pytláků udělali ochránce. Pak chtěli, ať uděláme něco pro jejich děti, postavili jsme jim proto boudu, kde si mohou prohlížet a číst knížky o zvířatech, a jednou týdně tam za nimi někdo přijde a udělá jim program. Jenže to nestačilo.
Jak to?
Vše se týkalo jen malé skupiny lidí, ale ve vesnici byla i velká skupina obyvatel, co z naší spolupráce zatím nic neměla. A protože hodně z nich pěstuje kávu, vymysleli jsme pro ně projekt kávy s příběhem. My farmářům radíme, jak pěstovat kávu šetrně k přírodě a aby byla kvalitní. A těm, co se k nám připojili, jsme nabídli, že od nich tu kávu budeme vykupovat za cenu vyšší, než jakou by získali na místním trhu. Navíc s ní už nemusejí jezdit na trh, což je pro ně velká část všech nákladů. Byli z toho nadšení, byly v tom peníze, ale abychom z toho něco měli i my, museli podepsat smlouvu, že už nebudou střílet ohrožená zvířata na svých plantážích jako škodnou. My tu kávu vozíme do Čech a prodáváme ji jako Kukang Coffee, která pomáhá chránit ohrožená zvířata. Takže práce s komunitami v místě, kde ta zvířata žijí, je další věc, kterou děláme.
Ta situace je nakonec paradoxní: lidé ze země, kde divoká příroda z větší části vymizela, učí chránit životní prostředí lidi v zemi, kde je ještě divočiny dost…
Dalo by se to takto zobecnit, ale úplně to tak není. My jsme si tady přírodu zničili hodně, vyhubili jsme velké šelmy, dravce, zničili jsme spoustu přírodních lokalit, ale teď se to snažíme napravit. Sice vyhrála ekonomika nad přírodou, ale ne úplně. Historickým vývojem jsme se dostali do situace, kdy máme čas a prostředky si přírody vážit a hlídat ji. V Indonésii je to trochu jinak, tam vidí náš blahobyt, chtějí ho mít taky, a proto si extrémně rychle ničí přírodu jen z toho důvodu, aby ho dosáhli. Nemají ještě peníze a čas, aby si přírody vážili. A pokud se nic neudělá, bude to mít velmi rychlý spád. I my se tak musíme věnovat ochraně přírody v těchto zemích. Protože se ničí i kvůli nám. Přenesli jsme tam trh, naše vymoženosti, ukázali jsme jim, co máme, a je těžké jim říct, že oni to nesmí, když my můžeme. A je třeba jim to vysvětlit, aby se jejich cesta obešla bez velkých a nenávratných ztrát.
