Šimpanz je inteligentní, politikaří, ale jako člověk se chovat nemůže

Šimpanz je génius zvířecí říše. Ale to ještě není důvod žádat po něm, aby se choval – nebo snad dokonce oblékal – jako člověk. Ostatně, představte si, že by se lidé měli chovat jako šimpanzi. Smutné příběhy těchto inteligentních zvířat rozkrývá reportáž magazínu Víkend.

Šimpanz učenlivý je svým způsobem geniální a s člověkem má opravdu hodně shodnou DNA. To ale ještě neznamená, že má potřebu nebo schopnosti žít jako člověk. | foto: Profimedia.cz

Dospělá žena buší na tvrzené sklo, až mě bolí za tu návštěvnici liberecké zoo klouby na ruce. Patrně chce probudit dva šimpanze, kteří mají v poledne půlnoc, místo aby bavili lidi. Nejlépe nějakou „člověčí“ hrou.

Opičky, poskakování či úšklebky od šimpanze podvědomě očekáváme. Vždyť je nám přece tak podobný: má mimiku i výraz očí, lépe než jakékoli jiné zvíře dokáže imitovat lidské činnosti. Ale je to pro něj podobně „přirozené“, jako kdyby se lidé po vzoru šimpanzů snažili stavět si každý den nové hnízdo na spaní.

Naštěstí je sklo v liberecké zoo dost silné, takže zdejší šimpanzi spí v klidu dál. Dost možná ožijí až ve chvíli, kdy se zavřou brány a oni budou mít pokoj od všech dotěrných lidských pozorovatelů.

Je namístě položit si otázku, koho vlastně ta bariéra chrání. A co si o nás ti lidoopi asi myslí. A že si toho velmi pravděpodobně myslí hodně. Protože šimpanz o věcech přemýšlí možná víc než my.

Magazín VÍKEND 3. 11.

Přečtete si mj., co všechno už vědci zjistili o našich posmrtných „zážitcích“, jaké to je být s IQ 206 jedním z nejchytřejších lidí v republice, a zda nejlépe předpoví počasí rosničky, sloni či hmyz.

„Takže my o každé nové hračce pro ně musíme hodně pečlivě uvažovat. Aby ji nemohli využít jako zbraň nebo k útěku. Mají opravdu hodně času přemýšlet,“ naznačuje zooložka z liberecké zoo Petra Bolechová, že primáti dokážou překvapit i zkušené lidské ošetřovatele.

Ovšem šimpanz opravdu není člověk. Přestože máme až 96 % společné DNA, což zní impozantně. Jenže třeba s banánem máme společnou DNA z nějakých 50 %. Jsme snad z poloviny podobní banánu? Nikoli.

„Pořád dostáváme dotazy, proč je neučíme kouřit, proč jim nedáváme sfouknout svíčku na narozeninovém dortu,“ diví se mluvčí liberecké zoo Barbara Tesařová. Jednou provždy je nutné vyvrátit velmi špatnou a v historii využívanou domněnku, že šimpanz je skoro člověk.

Chyba jménem Lucy

Pochopit, proč tomu tak není, pomůže příběh jisté Lucy. Ne, nejedná se o dívku. Jedná se o šimpanzí dámu. Profesor oklahomské univerzity Maurice K. Temerin a jeho manželka Jane ji v roce 1964 adoptovali jako dvoudenní mládě. A vychovávali ji jako své dítě.

Lucy jedla u stolu s ostatními, naučila se používat příbor. Oblékala se jako princezna, dokázala svým domnělým rodičům servírovat čaj. Dokonce se naučila 140 znaků znakové řeči a uměla se pomocí nich dorozumívat.

V době dospívání se stala slavnou, protože na stránkách magazínu Life byla vyobrazena při konzumaci ginu. A také při sebeuspokojování. Listovala časopisem Playgirl, dívala se na polonahé muže a sexuálně se uspokojovala vysavačem. V tehdejší Americe se stala senzací.

Co umějí další zvířecí chytráci

Inteligenci zvířat nelze úplně přesně hodnotit lidskými měřítky. Dokonalostí mozku budou dominovat delfíni, zatímco novým věcem se velmi dobře učí někteří papoušci či krkavcovití.

• SLONI jsou podle vědců schopni rozlišovat jazyky i to, zda mluví dítě, muž, či žena. Během pokusu v Africe se zvířata nebála hlasu žen, dětí ani mužů hovořících jazykem kmene, který o sloní maso a kly nemá zájem. Před hlasy lovců ovšem začala utíkat.
• CHOBOTNICE jsou mistry úniků z akvárií, umějí se protáhnout minimálními skulinami či odšroubovat víko sklenice. A také poznají dva různé lidi. V testu, kdy se jeden ošetřovatel dlouhodobě choval přátelsky a druhý chladně, si chobotnice rychle vybudovala vztah k prvnímu.
• DELFÍNI umějí ukázat emoce, mají expresivní mimiku. A stejně jako šimpanzi umějí poznat sami sebe v zrcadle. Vědci to testují tak, že na zvíře namalují barevnou tečku. Pokud pozná svůj odraz, snaží se značky zbavit. Pokud ne, buď si odrazu nevšímají, nebo na něj útočí.

• VEVERKY si umí pamatovat až tisíc skrýší, kam ukryl své poklady – oříšky. Pokud si nemůžete vzpomenout, kde jste předešlý den odložili klíče či telefon, inteligence veverky nedosahujete.
• VRÁNY jsou jako havranovití ptáci možná chytřejší než my. V jednom z testů dostala vrána stejný hlavolam jako dítě. V úzkém válci zpola plném vody plavala hračka. Vrána do válce naházela tolik předmětů, až hladina stoupla dostatečně, aby mohla hračku vylovit. Dítě to dokáže v osmi letech.

Že by bylo zvrácené podobný pokus opakovat, se ukázalo velmi záhy. Jakmile byla Lucy představena šimpanzímu samci, byla absolutně vyděšena. Nechápala, že to je její druh. Absolutně ji nevzrušoval. Doslova.

Ve 12 letech už přestalo být udržitelné mít ji v domě, protože ho při své síle začala postupně, ale jistě demolovat. Stále v ní zůstala podstata šimpanze. Bohužel pouze podstata.

Adoptivní rodiče se rozhodli poslat ji do rehabilitačního šimpanzího centra v Gambii v doprovodu psycholožky Janis Carterová. Absolventka oklahomské univerzity pak provedla lidskou oběť. S Lucy měla původně zůstat tři týdny. Zůstala desetiletí.

Důvod? Lucy si podle všeho myslela, že je člověk. Ve společnosti svého druhu nebyla schopna sehnat si potravu, co hůř – ani se o to nesnažila. Opakovaně ukazovala znak vyjadřující bolest, propadala se do deprese, odmítala jíst.

Carter se ji snažila učit, jak se chovat jako šimpanz. Což znamenalo, že ona sama se musela chovat jako šimpanz. Jedla listí a brouky, stavěla si hnízdo na spaní.

Lucy si dovednosti nakonec osvojila, její opatrovatelka rezervaci opustila. Když se za rok vrátila, Lucy ji přivítala, objala a pak odešla bez ohlédnutí. Carter to brala jako signál, že se jí podařilo adaptovat se na podmínky života v přírodě.

O rok později však byla nalezena Lucyina kostra. Není jisté, zda ji ulovili pytláci, nebo zemřela jinou smrtí. Jisté naopak je, že nikdy neměla mláďata.

„V šedesátých letech minulého století už se toho o šimpanzích hodně vědělo, výzkum byl velmi hluboký. I proto, že byli používáni jako laboratorní a testovací zvířata,“ vysvětluje Bolechová. „V Evropě jsme se tohoto fenoménu dokázali zbavit rychleji, v Americe to trvalo trochu déle.“

Liberecká zooložka poukazuje na záchranné stanice v Nizozemsku, kde jsou desítky primátů z testovacích zařízení a vlastně nikdo neví, jak s nimi co nejhumánněji naložit. Řada z nich má za sebou medicinální výzkumy, mají žloutenku, další choroby.

„Ošklivě jsme se na nich podepsali a ta zodpovědnost je u zvířete, které se dožije padesáti či šedesáti let, opravdu dlouhá,“ zlobí se zooložka. „Zdravé jedince se snažíme alespoň umístit do skupin v zahradách, aby se od svých druhů naučili sociálnímu chování.“

Mimochodem, v době výzkumů byla pochopitelně diskutována i možnost křížení šimpanze s člověkem. „Nic takového proveditelného není,“ tvrdí Bolechová razantně.

Samice vládnou

Skutečnou inteligenci šimpanz projevuje především ve svém přirozeném prostředí. V přírodě. Je to tvor, který nežije jen a pouze podle základních rovnic: lovit, jíst, spát, lovit, jíst, spát. Dokáže uvažovat o budoucnosti a činit kroky svého rozhodování v závislosti na ní.

Například v boji o moc. Alfa samec se alfa samcem rodí, hierarchie se dědí. Po matce. „První syn vysoce postavené samice má velké předpoklady stát se šéfem celé skupiny. Samozřejmě si svou pozici musí obhájit, ale šance jsou opravdu velké,“ přibližuje Bolechová.

K obhájení pozice pomáhá i poměrně vysoké politikaření. Není to jen o síle. Je to i o inteligenci. Sledování primátů dokázalo, že jsou schopni uzavírat se svými konkurenty aliance, poskytovat jim výměnou za servilitu různé výhody.

Jane Goodallová se výzkumu sociálního života šimpanzů věnovala čtyři desítky let. Ve svých osmdesáti letech dodnes přednáší po celém světě. (Snímek z Tanzánie, 1988)

Také umějí vést velmi agresivní války proti konkurenčním skupinám, klanům. Ani vědci si nejsou jistí, zda k tomu dochází kvůli zmenšování životního prostoru, čí je to přirozenost. Zdá se však, že druhá varianta je správná, a i zde lze hledat podobnost s lidmi.

Dalším výrazným charakterem je již zmíněná důležitost rodiny. Příbuzní si dokážou vyjadřovat náklonnost, probírat si srst, pečovat jeden o druhého. Umějí navázat složité sociální vazby, uvědomují si, co znamená smrt.

„I v naší zahradě jsme měli možnost sledovat, jak to na ostatní jedince zapůsobilo. Ale podobný stesk můžete sledovat u slonů nebo u vlků. Možná se to právě o vlcích málo ví, ale jsou schopni i zemřít žalem, když přijdou o blízkého člena smečky,“ říká Bolechová.

V šimpanzím společenství zůstávají samci a hledat nové partnery odcházejí samice. I u nich ovšem platí, že čím výš postavené matce se narodily, tím silnějšího partnera si budou schopny nají. A aby bylo jasno, jsou to pěkné intrikánky.

„Stejně jako všude i tady je to samice, kdo ve skutečnosti vládne a stojí za vším podstatným. To ona si vybírá otce svých mláďat a u šimpanzů není výjimečná ani velmi dobře skrývaná nevěra. Ve finále je to snaha o nejlepší genetický základ pro potomstvo.“

Legendou ve zkoumání chování těchto primátů je britská vědkyně Jane Goodallová, která už ve svých 23 letech odcestovala za účelem studia do Keni a strávila tam více než čtyři dekády svého života. I po osmdesátce se věnuje přednáškové činnosti a šíří své vědomosti dál.

„Vděčíme jí za všechno základní poznání. Přitom i ona zpočátku dělala chyby a uvědomuje si to, jde hlavně o aktivní vměšování se do onoho sociálního fungování. Ale zároveň z její práce doteď vycházíme,“ uznává Bolechová.

Nuda v zoo

Šimpanz by tedy měl zůstat pokud možno ve volné přírodě. Není to domestikované zvíře jako pes, který bude nadšený v lidské společnosti a bude s vidinou odměny radostně pomáhat slepcům, záchranářům či policistům.

ČLOVĚK VERSUS ŠIMPANZ

Tak podobní, a přece tak jiní. Říká se, že máme se šimpanzi společnou DNA z 99 %, ovšem pravda leží někde mezi 85 až 96 %. I toto numero vypadá jako mimořádná shoda, leč jedná se především o základní funkce buněk, které všichni živočichové sdílejí.

Podstatný rozdíl najdeme v chromozomech: zatímco lidé mají v tělesných buňkách 23 párů, u šimpanzů jich najdeme 24. Právě kvůli této odlišnosti vede u člověka páření mezi sourozenci k zásadním genetickým poruchám, ale i dva zcela cizí lidé si budou často víc geneticky podobní než dva šimpanzí sourozenci. Ještě výraznější rozdíl než ve stavbě těla je ovšem ve způsobu myšlení.

Inteligence a schopnost učit se nedělá z těchto tvorů něco, co by mělo člověku sloužit jako zábava či kratochvíle. Protože to není přirozené. Výzkum například říká, že se samci, kteří nevyrostou ve společnosti jiných šimpanzů, neumějí pářit. Což mimo jiné vede k jejich zvýšené agresivitě.

Ani zoologická zahrada není instituce, která by měla být primárně výstavou jednotlivých druhů. Má to být instituce, která pomůže návštěvníkům pochopit život zvířat v přírodě a také bude sloužit pro ohrožené druhy jako jakási genetická banka.

Platí to i pro šimpanze. „Ano, jsou v zoo. Nicméně už se tu narodili, nikde je nelovíme, nebereme je z přírody. A především se snažíme, aby to byl opravdu šimpanz. Aby to nebylo něco mezi,“ zdůrazňuje Bolechová.

Víte, co je pro zvířata největší nebezpečí v zahradách? „Nuda,“ říká chovatelka. Ve výbězích se neodehrává každodenní boj o život, o potravu. Šimpanzů je tedy potřeba poskytnout rozptýlení. „Například jim připravujeme rébusy. Dostali třeba napodobeninu termitiště a sledovali jsme, jak rychle se naučili dostat se k potravě.“

Zároveň varuje před nelegálním obchodem. „Čísla jsou alarmující, navíc rostou.“ Není výjimkou, že se odborníci dostanou ke zvířatům drženým kdesi v garáži pro potěchu bohatého majitele či majitelky. Pak se ze zbídačeného tvora snaží znovu udělat šimpanze, vrátit ho do společnosti.

Abychom v případě jejich vyhynutí ve volné přírodě byli schopni zachovat tento druh aspoň v rezervacích. A jednoho dne ho do přirozeného prostředí třeba vrátit. I v Liberci se tomu snaží napomoci.

Snad tam budou mít méně a méně osob bušících na šimpanze za sklem a my z dovolených přestaneme posílat pohlednice s rádoby vtipně oblečenou opicí. Takovými hloupostmi děláme ostudu sami sobě. Před tvory, kteří to moc dobře vnímají.